0
sdílej

Brownfield – most přes minulost

V úterý 12.11.2019 jsme byli na semináři Brownfields a greenfields Libereckého kraje ve Vratislavickém Kulturním centru 101010, který pořádala Agentura regionálního rozvoje, Liberecký kraj a státní agentura CzechInvest s krásným mottem – “Spojujeme a podporujeme”

Údajném, protože ty úřednické powerpointy jsou tak na žalobu za urážku na cti a vkusu a na vrácení školného. To si snad z nás dělají legraci.

A jinak? Prý jaké máme skvělé podnikatelské příležitosti v Podještědí, tentokrát ve vládním programu Ministerstva průmyslu a obchodu  – Regenerace brownfieldů. A jak to stát skvěle zmanažeroval, jak to monitoruje, sdílí a jak nám červený koberec k podnikání roluje až domů.

To jo. Roll-onem na displayích notebooků našich úředníků.

My máme v Podještědí dva konkrétní brownfieldy. Zatím se nám polovinu nepodařilo propsat ani do těch naleštěných databází.

O tom, abychom na nich mohli realitzovat program prezentovaný na semináři, nám v jednom případu stojí v cestě starosta Vratislavic n. Nisou a v druhém Krajský úřad Libereckého kraje, který se nám snaží brownfield vyvlastnit.

O tom se ale nehodí mluvit. Rozhodně ne na seminářích na téma – “jak stát podporuje podnikání.” Semináře jsou takovým portálem času.

V tomto případě přímo do socialismu. Pětiletky a zářné zítřky. Krajské výbory KSČ a soudružky z pouličních výborů a zítra se bude tančit všude. A pod těmi kašírkami údajných podnikatelských příležitostí tečou peníze, čas a nervy a příležitosti.

Bědnému příběhu Brownfieldu ve Vratislavicích se budeme věnovat samostatně, nyní se snažíme – potisící prvé – domluvit se starosty tohoto státu.

Jak to tedy je…

Z jedné strany je zde světová politika expanze a investic do stavebnictví, z druhé jsou zde globální, planetární limity prostoru

Z jedné strany je zde hlad po životním prostoru a z druhé jsou zde privatizované přírodní a veřejné zdroje.

Z jedné strany je zde tlak na budování a výstavbu metodou greenfield, z druhé strany se vylidňují staré továrny, venkovské aglomerace, v případě Detroitu celá města.

Z jedné strany je zde deklarovaná politika růstu jako předpokladu udržení náboženství demokracie a kapitalismu, z druhé je zde praxe, která je s touto věroukou v příkrém rozporu.

Z jedné strany jsou zde smělé plány a vize architektů na nová lidská sídla, na druhou stranu je zde politika konsensuálních intervencí až do kotelen a kuchyní každého občana.

Z jedné strany je zde koordinovaná politika EU, na druhé jsou národní strategie.

A na jedné straně jsou národní strategie a na druhé je regionální praxe.

Pnutí mezi nimi je enormní.

Je to takový kvas, ve kterém se rozhoduje kdo osídlí nebo kdo zničí tuto planetu.

Města duchů

Když si dáte do prohlížeče “cities of ghosts”, uvidíte jak pozůstatky po člověku jsou těžkou můrou této planety:


Zdroj – coolinterestingstuff.com

Zdroj – imgur.com

Nejsou to jen vybydlená sídla z důvodu, že došlo ke krachu určitého průmyslového odvětví – což třeba hrozí Mladé Boleslavi, jsou to i aglomerace, které jsou prostě jen plodem nesprávné politiky jako v Číně.

V Číně se stalo to, co se dělo ve Španělsku na Baleárech koncem milénia. Jenom ve velkém. Obrovská rezidenční sídliště, futuristické veřejné prostory, továrny – naprosto prázdné.

Zdroj – dailymail.co.uk

Lidé na ně nemají peníze, protože jejich výsledná cena je obtěžkána právě tou politikou. Privatizováním a následným prodáváním veřejné půdy za razítka na stavby korupčníků a byrokratů, zbytečné náklady napojení na sítě, které dnes obstarají fotovoltajky a nádrže na dešťovou vodu, a řetězící se korupce při schvalovacích procedurách a zadávání poloveřejných zakázek obtěžkaných dotační lobby.

Výsledkem je dvacetinásobek, někdy i stonásobek ceny lidského obydlí nebo podniku tak, jak jej znali naši prarodiče. (A samozřejmě zdanění práce a odvody, ale to se Číny zatím netýká, proto tak překotně staví.)

Není lepší stopa po lidské rase a člověku, než právě na google map. V globálním měřítku vidíme továrny na oblečení tam, kde je možné ještě stavět, nezdaňovat práci a neplatit odvody, na druhé straně zeměkoule vidíme obchodní monstra jako je OC Nisa, o kterých jsme si psali minule kde se prodává ten tovární brak. A o co více internet a mobilita rozbíjí toto připoutání člověka k hmotě, o to bolestnější je agonie světa vystavěného z iluze prvotní hmoty a druhotného vědomí.

Co planeta?

Planeta je přecpaná a ucpaná a začal boj o místo. Jestli si myslíme že si ulevíme tím, že jedna strana bude tvrdit, že nespokojení lidé demonstrují jen v Paříži a ne v Moskvě a nebo obráceně, tak jenom sedneme na lep těm, kteří z této politiky rozdělování žijí. Na celé planetě mají lidé stejný problém. Je to problém životního prostoru.

  • Toho faktického – hmotného,
  • Toho osobního – vztahového,
  • Toho politického – osobně rozvojového

Temné vize o příští válce jako válce občanské, mají založené své rozbušky plošně po celé planetě. Každá zdánlivá byrokratická banalita, každé obstruované stavební řízení, každá další daň, represe, kontrola, každá matka, která nemá na nájem, může být jiskrou, která z kteréhokoli místa na této zemi zažehne požár tam, kde již doutná. Tedy všude.

Hikikomori: lidé bez místa, lidé bez lidí

Současní mladí lidé nakonec žijí odcizeně na svých 16 metrech čtverečních a jako je tomu v Africe – na jedné straně jsou lány kukuřice obehnané ostnatým drátem a za nimi kojením vysílené matky s umírajícími dětmi v náručí.

Zdroj – wikipedia.com

Otázka prostoru a technologií je sociálním determinantem budoucnosti. S rostoucí cenou bytů a prostorů pro seberealizaci, je pro generaci mileniánů, vyrostlou v odcizení od půdy a výsledků lidské práce, výzvou, jak vůbec adaptovat humanitu na novou situaci.

Celosvětově přibývá mladých lidí, kteří prakticky neopouštějí svůj dětský pokoj a v bytě svých rodičů tráví svůj život ve virtuálním digitálním světě. Jsou doslova ucpaní zákazy všeho a ztrácejí kontakt s touto planetou, s ostatními lidmi.

Nebo jinak – potkali jsme mladou ženu v libereckém bazénu. Small talk u nešťastně nacpaných dámských skříněk proběhl takto:

To jsme tady nacpaní, co?”

“ Tohle snad projektoval chlap, který nikdy nebyl v dámské šatně.”

Pod povrchem konverzace, ve které cizí člověk vyjeví cizímu člověku více, než vlastní rodině, se po dvou výměnách stočila diskuze o životním prostoru k bytům. Ve zkratce ta mladá žena v libereckém bazénu shrnula celou politiku “žlutých vest” do dvou vět:

Je mi 30, cítím ze všech stran tlak, že bych měla mít dítě. Ale chlapi jsou mamánci a něchtějí se stěhovat a vzdát se zbytku volného času a já na byt za 2,5 milionu nevydělám, sotva zaplatím nájem.”

Zdroj – iDnes.cz

A co na to té mladé ženě říct? Že na celém světě mladí lidé protestují na náměstích, protože po odečtení všech daní a poplatků ze všeho, už jim na prostou lidskou radost ze života nezbyde nic?

Že děti se v rukou systému stávají otroctvím? Rukojmím životních snů?

Že kdo u nás nezačal podnikat v 90. letech, už se stane pohonnou jednotkou institucí nebo korporací?

Tři verze optimistické verze budoucnosti životního prostoru

Optimistickou verzí budoucnosti koexistence na stísněném prostoru je sdílení.

Sdílená ekonomika, kryptoměny, digitální nomádství, sdílené prostory, chytrá města, sítě ekovesnic, potravinové banky, portály sdílených aut, udržitelné energie…

Již dnes existují města a sídla, která jsou zcela soběstačná energeticky, potravinově, ekonomicky, pracovně. A vznikají několikera způsoby:

  • buď zespodu od lidí (projekt GEN),
  • nebo od osvícené místní samosprávy (Ostritz),
  • nebo jsou vládními projekty napojenými na korporace.

Jako třetí případ v této souvislosti nejčastěji citované “chytré město”  Masdar city – ze Saudské Arábie. Koncept vychází z faktu, že v roce 2030 bude 5 miliard lidí žít ve městech a město Masdar je jednou z nejvíce udržitelných městských komunit na světě. 

Filozofie městského rozvoje Masdar je založena na třech pilířích: ekonomické, sociální a environmentální udržitelnosti.  “Město Masdar se deklaruje „zelenou značkou“ pro udržitelný rozvoj měst díky použití řešení v reálném světě v oblasti energetické a vodní účinnosti, mobility a snižování odpadu.” Co se týká lidského společenství, je otevřené veřejnosti a vítá turisty, obyvatele, studenty, akademické pracovníky, podnikatele, vedoucí podniků a investory do svého prostředí pro spolupráci, povzbuzuje lidi, aby žili, pracovali a hráli udržitelně. Můžete se tam zajet podívat, pro nás je to sci-fi.

Problém je, stejně jako v Číně nebo v Korei, že tyto nové verze josefiánského osvícenectví jsou jen pro “vyvolené” a jsou od základu prorostlé byrokraty a lobisty. Tam si svůj pokojíček určitě nevystavíte ani nezaplatíte.

Proto existuje současný tlak demokratických států na to, aby iniciativy růstu vyrůstaly z kořenů. Od lidí.

Jenže jak se ukazuje, díky podstatě demokratickému systému, prošpikovaném obecným konsensem a regulacemi, tyto velké vize mohou vznikat jen v autoritářských režimech.

Páchání dobra” ze strany vlády a jejích úředníků, naráží na to, co mělo být jeho smyslem, záminkou a rozpočtem:

Na nás, na lidi.

Takže stejně jako v Číně nebo Saudské Arábii, těmito obručemi “lokální ekonomiky” proskáčou zase jen Čapí Hnízda nebo Průmyslové zóny, jejichž developeři si úředníky buďto koupí, nebo si na ně koupí drahé právníky. A na nás “lidu” je čekat u stolu boháčova nebo kupovat ty nesmyslné hypotéky, obtěžkané miliony za razítka a za korupci. A vydělávat na ně v  průmyslových zónách, a za vydělané peníze nakupovat v  obchodních centrech šmejd v těch zónách vyrobený.

Bullshit jobs

Ruku v ruce se zprivatizovaným životním prostorem se skloňuje fenomén antropologa Davida Graebera o “bullshit zaměstnání,” česky “práci na hovno.” Je to o profesích, ve kterých se prakticky nic nevyprodukuje: výkonní ředitelé „private equity“ firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři nebo právní poradci. “Řeč je tu o ohromném psychologickém násilí. Jak může člověk vůbec začít mluvit o důstojnosti své práce, když ve skrytu tuší, že by ani neměla existovat? Jak by to mohlo nevzbuzovat hluboký vztek a zlost? ”

Je možné tento fenomén vnímat právě v souvislosti s privatizací planetárního prostoru. Ty montovny, administrativní centra, obchodní centra, moderní města, potřebují své obyvatele. Potřebují své klienty. Je to téma, kterému je třeba se věnovat detailně, ale není možné je nezmínit v souvislosti s tryznou schvalovacích procedur stavebních řízení.

I my máme české non-goverment (nevládní) koncepty, které se těmito fenomény zabývají. Například projekt vizionářské Adaptivní organizace (citace v rámečcích) a její ambiciozní, inspirativní, trochu Baťovsky socialistický  koncept “renesance národního hospodářství.” Najdete v něm pod jednou střechou celý slovník, kterým je možné se domlouvat o otázkách budoucnosti, ne však radu, jak si postavit kůlnu na hrábě na vlastní zahradě.

“Příklon k lokální ekonomice, kde komunita spoléhající sama na sebe se prostě musí snažit v praktických mezích zvýšit kontrolu vlastního hospodářství. Lidé po celém světě nejen podle Billa McKibbena začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky, protože doufají, že se jím tak podaří zadržet důsledky ropného vrcholu a klimatických změn”.

“Americká futuroložka Faith Popcornová zveřejnila trendy v životním stylu, které se projevují i v poptávce po destinacích a produktech cestovního ruchu – především orientace na lokální produkty a služby, atraktivita a zážitky s přístupnou místní atmosférou, růst lokálních mikrocenter excelence a inovace, návrat ke kořenům, hledání komunit založených na společném zájmu a integrace velkých značek do místních kultur.”

A pod tímto osvícenectvím, korporáty a komerčními či dotovanými vizemi, existuje lidový kvas:

komunitní a občanské projekty. Například fůze digitálního nomádství a tiny houses do konceptu života bez nákladů.

Jenže – právě to stát to nemá rád. Jednak se ukazuje jeho zbytnost, a pak – z čeho by žil, než právě z “bullshit jobs”. Odtud pochází okřídlené zaklínadlo státu:

Když se to hýbe, zdaníme to. Když se to ještě hýbe, zadotujeme to. A když se to stále hýbe, zakážeme to.”

Právě v tomto bodu, v represi samostatnosti a smysluplnosti, na úkor “práce na hovno”, systém začíná odkrývat pravou tvář své politiky životního a podnikatelského prostoru. Pokud chcete sdílet náklady na přemrštěné hypotéky v konceptu AirBnB, je po státní politice podpory mladých rodin natotata. Okamžitě vytipuje pár spekulantů a už je na světě  záminka k represi těch slušných.

Fakt, že se zemědělskou půdou zde pobírají peníze převážně spekulanti, témuž státu nevadí, ještě jim za to rozděluje dotace a pyšní se sofistikovanými databázemi.

Není divu, že nám ti studenti ze sdílených kaváren pak končí takto:

Příliš mnoho lidí už není na stávající systém zvědavých a není jejich povinností honit se za stovkami tisíc regulací, hrát se státem na kočku a na myš. Nebo jít kolegovi po krku v tzv. práci, která stojí za kulový a stát před bankou, a nakonec v čekárně na cvokaře. Radikalizující se mládež neví, “kam se sebou.”

Škola je vůbec nepřipraví na to, co je čeká. Stačí sebemenší problém, nemoc, disbalance, vztahový problém, a jste na ulici.

Brownfieldy

Z hlediska nákupu životního prostoru je tato planeta je přelidněná, z hlediska jejích cen je zprivatizovaná a v není kam a kde růst. Je to sporný předpoklad, ale při pohledu na googgle map a na worldmeter, jasně daný:

Imperativ zní – raději už nestavět.

To, co například za pár let udělal stavební boom z Baleárských a Kanárských ostrovů, není ani nezbytné ani udržitelné.

Revitalizace stávajících staveb je proto globální trend. Podobný jako nezničit pole chemií a neutéct na další. Říká se mu ekologie a udržitelnost. Dvě slova, která mnoho lidí nenávidí víc, než peklo a jsou pro ně synonymem “demokracie,” pro mladé lidi jsou však dnes výčitkou svým rodičům., kteří je vypustili do světa se zničeným prostředím, trhem a nulovým životním prostorem a volným kapitálem. Navrch ucpaného byrokracií.

Vzhledem k tomu jak planeta stárne, tak se převažuje na stranu “minulosti” více než budoucnosti. A právě v případě brownfieldů by si přicházející a odcházející generace měly podat ruce.

Každý kontinent se s tímto tématem vyrovnává po svém, a po svém se s ním vyrovnává Unie. Evropě nemůžeme pro stavby zabírat zemědělskou půdu a stavební – územní plány už jsou v podstatě uzavřená kapitola. Kdo nemá stavební parcelu dodnes, tak už novou mít nebude. Bude kupovat staré objekty a domy a splácet hříchy rodičů. Revitalizace ruiny nebo hnusného domu je dražší, složitější a méně motivační, než postavit novou budovu na bývalém poli, to asi chápe každý.

A když se podíváme do Podještědí, tak zde na jedné straně leží tisíce hektarů nevyužité zemědělské půdy, která v minulosti uživila celé místní obyvatelstvo a ještě zbylo na města, a na druhé straně jsou zde tisíce metrů starých, vyvlastněných a zničených továren, dříve hrdých statků, manufaktur, živností a elektráren. A také spousta mladých lidí, kteří by chtěli někde začít. Proč se to nepotká, když je to vládní strategie, hojně dotovaná Unií?

Nic by nemělo být v této době více inspirujícího k další etapě evoluce naší země. K prvnímu tématu se vztahuje politika “Programu rozvoje venkova” a k druhém politika Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva průmyslu a obchodu – “Národní strategie regenerace brownfieldů.”

A teď se podíváme, jak se to rýmuje

Současná Evropská politika kopíruje snahu snížit ekologickou zátěž činností člověka, která je v podstatě planetární. Je zde snaha neničit lidskou činností další přírodu a maximálně revitalizovat již to, co bylo jednou postavené.

Má to logiku a není to zase až tak špatné  – skvělý komunitní projekt lze vystavět na bázi loftů, výborné je v tom například Lipsko, které bývalé továrny přestavělo na výstavní síně, Hamburk na revitalizací starých doků postavil svou současnost, velký kus práce na tomto “hnědém poli” udělala Polská Lodž.

A my se v tomto příspěvku podíváme na praxi podještědské politiky revitalizací bývalých podniků a budov.

Zakázané slovo od S

Sudety jsou jedna velká průmyslová rozvalina, kterou už těžko nakopneme, protože stát za socialismu nejdříve zničil co tady bylo, pak to nějak “dopaběrkoval” v 90. letech, a pak začal investovat do pracovních míst z cizího kapitálu, a když svoje lidi prodal do otroctví, tak jejich práci zdanil na kost. Tady níže jsou ty sudetsko-podještědské brownfieldy:

To protože dodnes nejsou uzavřeny právní, restituční a vlastnické nároky na původní majetek a půdu.

Země se stala montovnou, ve které naše děti budou pykat za naše úředníky z 90. let a my nyní pykáme za ty současné. A vůbec se zde raději nebudeme zabývat kostmi, které zde vyskakují z půdy a chalup po Němcích.

Prostě toto je ten “národní projekt” a toto výše, jsou ty sudetsko – liberecké brownfieldy:

Toto je ta strategie brownfieldů tak, jak ji převzalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, po 30 letech novodobého budování greenfieldů, kdy se ruiny z počátku 90. let, staly rozvalinami.

A zde je pár příkladů těch browfieldů, některé jsou – byly – architektonické klenoty. Některé se snažili investoři nahodit, ale měli velké problémy s trhem. V podstatě každá farma a statek jsou nějakou formou brownfieldu a jejich obnova a provoz jsou křížovou cestou, která zřejmě nemá konec.

Ve chvíli kdy se majitelům podařilo zdevastovaný zemědělský majetek a půdu vůbec nějak právně zakotvit, prakticky bez kapitálu a bez investic jej postavit na nohy, přišel stát a začal jim zakazovat nebo obstruovat produkci, výrobu, podnikání. Raději je dotuje, než aby je nechal podnikat.

Na velké budovy bývalých továren si troufl málokdo. Bez kapitálu je to dodnes boj s časem a s větrnými mlýny.

Každý další měsíc chátrání představuje pro tento stát miliardové škody.

Jejich faktická revitalizace stále vězí v dětských bačkůrkách projektů a proklamací webových stránek ministerstva, czechinvestu a seminářů o těchto programech. Některé z nich si hoví v pohodlí nikdy nezrealizovaných a v naší praxi nezrealizovatelných konceptů, dnes již desítky let.

Stačí se v neděli odpoledne postavit na autobusové nádraží na Fügnerově a podívat se, koho nám nacpané autobusy z té “příležitosti v podještědí” odvážejí do Prahy.

Brownfields a greenfields LK

V úterý 12.11.2019 jsme byli na semináři Brownfields a greenfields Libereckého kraje ve Vratislavickém Kulturním centru 101010, který pořádala Agentura regionálního rozvoje, Liberecký kraj a státní agentura CzechInvest s krásným mottem – “Spojujeme a podporujeme”

Údajném, protože ty úřednické powerpointy jsou tak na žalobu za urážku na cti a vkusu a na vrácení školného. To si snad z nás dělají legraci.

A jinak? Prý jaké máme skvělé podnikatelské příležitosti v Podještědí, tentokrát ve vládním programu Ministerstva průmyslu a obchodu  – Regenerace brownfieldů. A jak to stát skvěle zmanažeroval, jak to monitoruje, sdílí a jak nám červený koberec k podnikání roluje až domů.

To jo. Roll-onem na displayích notebooků našich úředníků.

My máme v Podještědí dva konkrétní brownfieldy. Zatím se nám polovinu nepodařilo propsat ani do těch naleštěných databází.

O tom, abychom na nich mohli realitzovat program prezentovaný na semináři, nám v jednom případu stojí v cestě starosta Vratislavic n. Nisou a v druhém Krajský úřad Libereckého kraje, který se nám snaží brownfield vyvlastnit.

O tom se ale nehodí mluvit. Rozhodně ne na seminářích na téma – “jak stát podporuje podnikání.” Semináře jsou takovým portálem času.

V tomto případě přímo do socialismu. Pětiletky a zářné zítřky. Krajské výbory KSČ a soudružky z pouličních výborů a zítra se bude tančit všude. A pod těmi kašírkami údajných podnikatelských příležitostí tečou peníze, čas a nervy a příležitosti.

Bědnému příběhu Brownfieldu ve Vratislavicích se budeme věnovat samostatně, nyní se snažíme – potisící prvé – domluvit se starosty tohoto státu.

Může se ti také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

RSS