Čekárna na smrt
Co je nového s Májou Hanouskovou? To, co s námi se všemi. Sedí v čekárně.
Brzdná dráha auta, které řídila její matka s dvěma dětmi, na místě nalezena nebyla.
Děti v sedačkách nebyly připoutané.
Na možnost, že matka havaruje, rodina upozorňovala příslušné orgány a sociální péči opakovaně, protože tím v minulosti řidička vyhrožovala několikrát. Jednou jí z tohoto důvodu před jízdou manžel vypustil pneumatiky.
- Jak to dopadlo?
- Co dělá žalobce?
- Co dělá OSPAP?
- Co dělá Policie?
To co vždy. Mlží.
Dochází k byrokratické transmutaci zjevného k nezjevnému, z levného v drahé, z důležitého v banální, z pachatelů v oběť, z oběti v pachatele.
Stát vykazuje činnost. Jejíž výsledky budou mít pozůstalí po dětech a i my všichni údajně v únoru 2020.
Policie nic neřekne, z důvodu “ohledů na to, že se jednalo o nezletilé.” Těm mrtvým dětem to určitě přijde vhod. Škoda, že desetinu současných ohledů neprojevila policie v době, kdy byly živé.
V mezičase, ve kterém je placena za hodinu, policie vykazuje činnost. Například shání další svědky z místa havárie.
Zadává znalecké posudky, které trvají běžně měsíc.
Podstata problému teče do kanálu.
Do té doby budou jejich příbuzní vláčeni bulvárem a čelit hnojometům veřejného prostoru, vydrážděnými z jedné strany nicneděláním těch, kteří si osobují exkluzivní právo na náš život a z druhé bulvárem, který tuto hru hraje s nimi.
Sekundární victimizace dosahuje hladiny té prvotní.
To budou hezké Vánoce.
Snad nám všem budiž útěchou, že nejsou sami. Podobných případů zbytečných smrtí známe desítky. Stejné desítky případů, kdy na nich dokázal stát parazitovat celé roky.
Jenom letos nám státní zaměstnanci „useděli“ tragédii v Lenoře, kde sousedé upozorňovali místní úřad a policii na žháře tak dlouho, až ve výbuchu plynu upálil jednoho muže, 19 lidí zranil, dva z nich těžce. Stalo se to před před dvěma měsíci – co od té doby víme o skutečném viníkovi?
Nic. Je to jako v ostatních případech nastaveno tak, jako že máme věřit té policii a tomu starostovi a ne těm lidem, kteří jim oznámili riziko, které jim hrozí. Máme věřit tomu, že se bez právníka za 2.000 korun bez DPH na hodinu nestrefíme do správného formuláře nebo formy podání, kterou nám je jako jedinou možnou formou ,umožněno mluvit s tímto státem a jeho zaměstnanci.
Takže v Lenoře nikdo nepochybyl. Mrtví jsou mrtví jen tak náhodou, nešťastnou událostí.
Před tím nikdo nepochybyl na Klatovsku. Tam se oběsil otec dítěte proto, že byl nařčen sociální pracovnicí a jakousi podivnou psycholožkou bez kvalifikace, z pedofílie.
Nikdy jsme se nedozvěděli zda nařčení bylo oprávněné, víme jen, že děti nemají tatínka.
A nyní řešíme nařčení dalšího otce z pedofílie a policie řeší brzdnou dráhu na silnici, místo dalšího selhání státu a zbytečné smrti. A budeme mít tímto směrem pozornost poutanou až do jara.
Ale často nevíme nic ani za rok.
Někteří čekající se dočkají, když si neklademe otázku čeho.
Ale je zde za těch 30 let mnoho lidí, kteří se prostě svého práva nedožijí. Ani toho práva na informaci. Mezi nimi je děda Janeček.
Pamatujete? V říjnu 2018 jsme zveřejnili jeho případ:
“Pan Janeček je starý pán. Velmi starý. Když mu před téměř deseti lety zemřela manželka, zdědila její podíl na domku v Horním Růžodole, kde penzisté téměř celý život žili, vnučka a přímá příbuzná náměstkyně Hrbkové. U notářky byl sepsán zápis, kterým bylo panu Janečkovi garantováno právo nadále byt s příslušenstvím užívat, jak to bylo za života jeho ženy. Vše se zdálo v pořádku, v souladu se zdravým rozumem i dobrými mravy.
Po šesti letech se cosi změnilo a dědeček byl vybídnut k tomu, aby se věcného břemene užívání, které mu mělo zajistit důstojné dožití, vzdal. Tak se i stalo. Zase u notářky. Tehdy se v dokumentech objevuje jméno jakéhosi Petra Hrbka. Aby měl pan Janeček důvod vzdát se tak zásadní životní jistoty, obsahuje úřední listina garanci vnučky a p. Hrbka, že mu zaručují práva k užívání bytu „jako osobní závazek“. Tady už to nevypadá až tak úplně košér, ale budiž. Když strany mají vůli dohodu naplnit, tak i tohle papír snese.
Po roce pan Janeček utrpěl úraz. To už mu bylo přes devadesát. Od té doby cestoval jak putovní pohár mezi libereckou nemocnicí, LDNkou, chvíli pobyl v péči syna v Českém Dubu, nějaký čas po zlepšení zase i doma v Liberci, aby skončil ve špitále v Turnově, pak v Lomnici nad Popelkou a nakonec v Domově důchodců v Českém Dubu. Pokud měl někdo nekalé plány s bytem a právy pana Janečka a předem sázel na kartu jeho vysokého věku a chatrnějšího zdraví, vycházely mu dokonale.
Ejhle! Pan Janeček je velmi vitální a snaživý. Daří se mu zotavovat a díky své vůli, péči lékařů, sestřiček a blízkých by se rád do svého bytu vrátil. Jenže to najednou nejde. A nejen to. On už se nedostane ani ke svým věcem, které v bytě před úrazem zůstaly. Ošacení, nábytek, osobní předměty, památky na ženu… Nic. Otec a syn Hrbkovi nechali vyměnit za dobu stařečkovy hospitalizace zámky od domovní branky i od dveří domovních a prostě ho tam nepustí. Takhle to trvá už skoro rok.
Do věci se vložil syn pana Janečka. Léta běží moc rychle, už i ten syn je penzistou. Obrátil se tedy na úředníky, aby konali svou povinnost. Liberecké úředníky – z magistrátu. Žádal po nich něco tak světoborného, aby nařídili pachatelům protiprávnosti umožnit otci přístup do bytu. Odpověď? Pro pravidelné čtenáře našich stránek jistě předvídatelná. Magistrát města Liberce odpověděl letos v květnu oznamovateli, že věc odkládá.
A že Vám jméno Hrbek něco připomíná? Jistě! Petr a Petr Hrbkovi jsou otec a bratr Karolíny Hrbkové – toho času náměstkyně primátora města Liberec! A dvojky na kandidátce hnutí Změna pro Liberec, kde kryje záda šéfovi Janu Korytářovi.
Jestli takoví uspějí, to nás tedy čeká ZMĚNA! Politička z hnutí, které tak rádo moralizuje, zřejmě kryje nemravnosti páchané vlastní rodinou
Zveřejněním jsme chtěli urychlit návrat stařečka domů.
Nic víc, nic méně. Po zveřejnění jsme se sami stali terčem útoků těch, kteří dědečka z bytu vystrnadili – znáte to? “My jsme chtěli a my jsme mohli, kdybyste se do toho nepletli..” a uzurpátoři dědy na nás uraženě poslali na policii trestní oznámení za pomluvu.
Tu pomluvu vystavěli na pouhé jedné chabé opoře, kterou 14 dní před zveřejněním sami zazdili, a to – na veřejném tvrzení, že se stařeček přece může nastěhovat domů.
A kde že udělali Hrbkovi chybu, za pomoci které sami vyvrátili své křivé nařčení policii? Čtrnáct dní před zveřejněním podali k Okresnímu soudu v Liberci žalobu o vyklizení bytu, na který měl děda Janeček platnou nájemní smlouvu. Dle žalobců jim neuhradil nájemné za rok a půl ve výši 18,- Kč. Jako bonus měl senior uhradit JUDr. Šoljakovi za právní služby poskytnuté svým žalobcům, přesněji Hrbkovým. Těm kteří ho „jako že“ chtěli pustit domů, ale zároveň u byty vyměnili zámky.
A kvůli tomu nesměl domů.
Tedy přesněji, protože to dostal soud.
A my všichni víme, jaké jsou měsíční platy soudců a jaké jsou jejich termíny.
A pak už se rok řešilo, ne že děda zaplatil ve svém bytě všechno i za dobu, kdy absolvoval okružní jízdu po zdravotních ústavech, ale že neměl doklad o úhradě koruny měsíčně. Jak jinak, když doklady za úhradu na příštích pět let byly v tom zamčeném bytě a někdo seniorovi pravidelně luxoval poštovní schránku?
Prostě výsledek byl stejný, jako ty předchozí. Děda Janeček se už bohužel svého bytu nedožil.
Původní proklamace z diskuze na našem webu a křivá nařčení v trestním oznámení na nás, čas a další skutky „vyvlastňovačů“ prověřil jako pomluvy a my jsme se svého práva a omluvy také nedočkali.
Děda Janeček zemřel v nemocnici, oškubán na kost, jako tisíce jiných seniorů v této zemi.
Zbylo po něm mnoho dětí, vnuků, pravnuků a čísel jednacích. Co na plat, že byl celý život bez dluhů a bezúhonný?
Kdo je vinný? Nikdo. Podle nich. Podle nás všichni, kdo se v té špíně namočili a ještě za to pobrali naše peníze přeceděné přes státní černou díru.
Stejně jako v těch předchozích případech.
Co mají společného ?
Stát neustále žongluje s pravomocemi přestupkových komisí, žalobců, soudců a policie. Lidé chodí podávat oznámení na policii, ale ta už je vykastrovaná státními zástupci, kteří když si nenechají zaplatit za právo první noci, tak bez nich policie nesmí udělat nic.
Takže na policii zbyly banality, které ovšem všechny dělá dvakrát. A protože touto metodou nic nevypátrá, tak tisíce a tisíce podání, i na zjevný trestný čin, následně odkládá jako “přestupek”. To se zase líbí ministerstvu vnitra, protože vykazuje nízkou kriminalitu.
A přestupkové komise by také rádi na naší újmě něco trhly, takže sice jako disponují pravomocemi rozhodnout, ale už jen v banalitách. Rozhodnutí, které od přestupkové komise potřeboval děda Janeček pro změnu kapitalizují soudy. To vidíme například zde.
Soudci si hlídají své platy, které jsou trojnásobkem průměrné mzdy. I proto má soud i na takto banalitní rozhodnutí, týkající se „údajného“ 18 korunového dluhu, dlouhé měsíce. Protože je placen za měsíc, ne za práci.
A teď – navenek se jeden úřad nezná s druhým. To když se žalobce, policie, sociální péče zeptáte: tak jak to bylo s tím OSPAPEM a s těmi dětmi v autě? Skutečně musely zemřít? Tak tam vystoupí anonymní tiskový mluvčí s “ohledy na nezletilé”.
Ale pod tím, v těch útrobách skrytých veřejnosti, se všichni znají a všichni hlavně znají svá práva. I proto soudkyně vydala další dokument v řízení těsně po smrti pana Janečka. To je opravdu náhoda jen pro tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti, pro nás rozhodně ne.
A takto udělají z banálních případů byrokraticko-právní frašky na roky.
A po kouskách je dávkují médiím a média z nich dělají skandály tak dlouho, než si vyberou novou kořist. Tady je třeba případ toho nešťastného Čapího hnízda, které nám policie řešila 4 roky a teď se na něm pasou státní zástupci a tahají za opratě, jako že všechno záleží na nich. To jim zase chce sebrat ministryně spravedlnosti Marie Benešová, a tak se o naše tragédie a lidská neštěstí rvou skutečně jako klubko vzteklých psů.
Takže v oblasti vymahatelnosti i toho nejzákladnějšího práva vznikla jakýsi rozpočtově kompeteční byrokratická bažina, ve které utone i ten nejjednodušší případ.
Každý si chce urvat kus kontroly nad našimi právy, až nemáme žádné.
Po dědovi Janečkovi zbyly dva synové, dva vnuci, dvě vnučky, tři pravnučky, dva pravnuci a mnoho a mnoho čísel jednacích.
A po nás?
Já jsem byl předvolán k výslechu na policii a na magistrát téměř hned. To byla rychlost. Za urážku na cti. Žalující strana své oznámení opřela o tvrzení, že prý děda Janeček přece může jít domů. Ve skutečnosti se tam už nikdy nepodíval. Mimo jiné proto, že ta naše údajná urážka, měla proběhnout dva týdny po tom, co navrhující podali žalobu na dědu Janečka, o vyklizení bytu kvůli „údajným“ osmnácti korunám českých.
Já jsem byl předvolaný hned. Oznámení na údajnou pomluvo odloženo. Omluva za křivé nařčení se u nás nekoná. Soud měl o právech dědy Janečka rozhodovat až po jeho smrti.
Máme toho dost!
Máme toho přesně tak dost, jako napsala Mája Hanousková na svém FB poté, co jejich rodinná tragédie krmí stránky bulváru a živí naše úředníky až do jara příštího roku.
Máme toho dost stejně, jako tisíce lidí, kteří pozůstalým vyjádřili podporu a sdílí svou zkušenost se státem. Máme toho dost jako všichni, kdo v neděli vyjdou na Letnou. Každý máme svůj problém s tímto státem, ale dohromady mluvíme jedním jazykem. Obecnou češtinou, se kterou se již s tímto státem nedohodneme.
