Havlův paradox
… a „speaking corner“ ve vídeňské architektuře radnice, kterou postavili Němci s českými dělníky.
Příčinou dekulturizovaného urbanistického prostředí, ve kterém vyrůstá druhá generace našich dětí od roku 1989, tvoří příslovečný český paradox.
Na jedné straně přeplněné kanceláře úředníků, kteří vlastními těly upjatě zalehnou i nevinnou provizorní symboliku výročí 30 let demokracie a na druhé straně jejich selektivní slepota a selektivní paměť v prostředí, ve kterém se 40 let jen bouralo a drancovalo a nyní se 30 let nechává spadnout zbytek. V prostředí, kde se věčně čeká na “peníze” a nikdo neví odkud, abychom nakonec kousali do ruky, která nás hladí. Protože ty investiční a rozvojové peníze, které patřily nám, úředníci rozdělili tak, že jimi rozbili zbytek vztahů s okolním světem a mezi námi navzájem.
Kde ty peníze jsou, že tady dnes máme půl národu v ulicích s „chvilkařemi“ a druhou půlku kolaborujíci s ruskými trolly a čínskými mřížemi nataženými od Huawei? Že tady 4 roky investujeme miliony do boje s úředníky za to, aby naplnili to, co je vládní a unijní strategií?
Je to paradox demokracie, která dává a platí nedospělým a nekompetentním, často prostě zlým, líným, hloupým nebo zkorumpovaným úředníkům, jejich pravomoci. Jako by to byly pravomoci sofistikované a kulturní státní správy.
Ovšem na druhé straně oficiální verze reality leží realita občanů, která nemá s Evropou mnoho společného. A mimo jiné tento paradox vidíme na plošné památkové genocidě kulturních a historických objektů, tisícileté práce předků, kteří vybudovali tento region, tuto zem. (Když teď nebudeme řešit, že my Češi, jsme na to sami neměli. Nicméně dnešní hádky o jediný český schod ve Vídeňské architektuře liberecké radnice, kterou investovali Němci a postavili Češi, je pro tuto diskuzi symptomatický a zakopáváme o něj na každém kroku).
Naši památkáři
… si dovolují paradoxní přepych amnézie, zapomenutí. Které ovšem ožívá v našich očích kdykoli, kdy vezeme děti do školy nebo jedeme na chalupu. Naši památkáři momentální prožívají zapomenutí na to, že se zde 40 let vkládaly trojitá unifikovaná socialistická okna do dřevěných chalup v Heřmanicích, vybourávaly se nosné zdi zámků v Zahrádkách, vykrádaly se gotické sochy z kostela sv. Zdislavy v Jablonném v P. a urážely se hlavy barokním sochám v Mařenicích. Že se historické textilky v Tanvaldu divoce přestavovaly na sklady sena a zrní a secesní cihlové továrny ve Stráži na vojenské objekty.
A v tomto historickém památkovém kontextu, v kontextu toho, co vidíme kolem sebe každý den, zde náhle památkářům, kteří mlčí jako hroby k plošné devastaci kultury a jejím příčinám, která mimojiné leží v jejich platech, vadí schod z liberecké žuly.
Schod ve stejně tak nepůvodní – převzaté architektuře kultury “odněkud”, nasládlého kýče liberecké radnice, trčícího do okolní architektury jarmarečních krámkařů a živnostníků autentického libereckého náměstí stejně neústrojně, jako secesní kavárna Union v husákovské České Lípě. V Lípě, za kterou si nyní komunisté, a tedy i Babiš se Schillerovou, počítají body za “výstavbu bytů” v bývalém režimu.
Stačí si projet sídliště Špičák, vybudovaného pro Uranové doly ve Stráži, abychom viděli, čemu se současná vláda klaní na jedné straně a na druhé straně tancuje na barvách omítky na historických památkách, na které nikdo nemá peníze, protože ti „polootroci“ z těch sídlišť, na ty pozlacené kliky zjevně nevydělají.
Čelíme totálnímu kulturnímu, rozpočtovému a politickému zmatení, zákazům, regulacím, kontrole a zpoplatnění všeho. Zákazům stavět nová chytrá města, provozovat moderní obce a moderní chytré zemědělství, které nepostaví ani nezainvestují obce, města, které nepostaví stát.
Ty vybudujeme jedině my, lidé. My, kteří jsme postavili na nohy Liberec a všechna ostatní města a vesnice téhle země.
Takto nám schod do kulturní památky radnice a boj o něj, připomíná jediný historický odkaz: tisíciletý kastovní systém. Historicko-kulturní odkaz odvěké hry na pán a kmán. Manýry úředníků minulých i současných, německých, stejně jako českých. Úředníků, kteří i v tomto volebním období, znovu zamýšlejí žít na zámku.
Zase si úředníci postaví nebo opraví nějaké věžičky a parketové podlahy a my jim to budeme platit. A za sto let jim to budou naše děti opravovat. A památkáři budou zvyšovat náklady na rekonstrukci svým zvednutým ukazováčkem – to ale není kulturní a historické.
Zatímco pro nás nechají podzámčí Boženy Němcové – montovny a obchodní centra pro brak z těch montoven. Kde se budou pinožit naše ženy a naše děti v cizích kavárnách, u cizích pásů, za 100 korun na hodinu.
Protože jejich práci prodali jiní čeští úředníci zahraničním investorům za investiční pobídky do “pracovního místa”. A pak práci našich lidí zdanili tak, jak to v celé Evropě, prakticky i světě, nemá obdoby.
To aby mohli platit stamilionové náklady na provoz jednotlivých ministerstev, na sebe samé. A nyní si v těchto “zámcích” hrají na jediné správné vlastence, na ochránce kulturních hodnot, ochránce památek, přírody, hrají si na evropské úředníky, za evropské platy. Jenže do těch má česká státní správa opravdu hodně daleko.
Dvacet kilometrů vzdušnou čarou od Liberecké radnice, němečtí starostové vykupují a následně rozdávají vybydlená selská stavení lidem za historické euro – i Čechům. Jenom za to, že je opraví, na což jim Družstevní německá banka přispěchá s investicí i s marketingem a obchodní strategií. Provázanou mezi jednotlivými klienty navzájem, jak se buduje místní trh.
U nás se hraje hra na rozvojové příležitosti revitalizace historických objektů, která je ovšem blokovaná byrokracií, na kterou nejsou investiční prostředky a nakonec pro ně chybí trh.
V podještědských vesnicích se kupčí s vybydlenými ruinami, zdevastovanými první vlnou přistěhovalců, kteří za trosky původních statků chtějí miliony. A teprve pak, když jsou prodané za desetinásobek faktické ceny, jenom protože je pod nimi pozemek, který je jinak nedostupný a pak přijedou památkáři…
Že jim vedle padá další historická chalupa, nebo fara, nebo bývalá secesní továrna, to prý není kulturně památková škoda a nechají ji spadnout. Dokud ji nikdo nekoupí, na koho by mohli zakleknout a trvat na tom, co všechno musí. Stát ty brownfieldy ani historická stavení nevykoupí a nerozdá, banky je nezainvestují, jako například v Oybinu, za který dostala regionální žitavská banka cenu, protože jej – spolu s podporou samosprávy – nejen zainvestovala, ale ještě majitelům dělala marketing jejich obchodním záměrům.
U nás jak řekne živnostník obchodní záměr, tak pan Jaromír Baxa, paní Jitka Šádková spolu s Kateřinou Lauermannovou a starostou Vratislavic nad Nisou Lukášem Pohankou, dostávají sériově zapojenou ataku koniášovské horlivosti a verbují sousedy do šiku české interpretace stavebních zákonů a rozvojových programů, propojených do nepropustného byrokratického filtru, který zachytí každý bohulibý úmysl a vydestiluje z něj hrdelní zločin.
Závistiví hnidopichové, přidrzlí nedovzdělaní pseudosluníčkáři, kteří se snaží vytnout z historie, kultury, památek a reality této země a každodenního života Čechů. Parazitovat na práci tahounů a hrát si na čínské mandaríny, kteří žijí v jakémsi metasvětě ideí, které se nedotýkají každodenního života občanů.
Že tráví dny v tabulkách, školeních, hlášeních a udávání jednoho na druhého, zaklesnutí v nekonečném volebním sváru? To je jedno, to nikoho nezajímá, nás zajímá výsledek jejich práce. Ten vidíme například na projektu euroregionu Nisa, kde všechny strany měly stejnou startovací čáru. Za českou stranu tak kope pár firem, které vybudovalo vlastní dřinou pár nadšenců jako je Ajeto Lindava, které postavil na nohy Novotný se Šípkem, za německou stranu tam najdeme lázeňské regiony jako je Jonsdorf, multifunkční ekologické projekty jako je Marienthal, jezera po bývalých dolech Olbersdorf a Gorlitz, tedy odpočinkové zóny bez vstupného, všude udržitelné zdroje energie, Ostritz je prakticky energeticky soběstačný.
Jsi hříšný – zemři, aneb noví čeští koniášové
Rekonstrukce této země není složitá, složitou až nemožnou ji dělá jenom česká státní správa, která neumí zúřadovat rovné evropské podmínky tak, jak jsou běžné za hranicemi. Za českými úředníky a ministerstvy stojí jejich práce. Naše města, naše vesnice, naše produkce, naši lidé. Ta v praxi vypadají tak, že země pod údajně evropskými úředníky, a se 700 miliardami investičních pobídek z Unie, připomíná v mnoha regionech více válečné Mukačevo, než Evropu. Mimojiné proto, že úředníci každou snahu o proražení historického a demografického špuntu, obsypou jako vosy a spustí své:
- chceš zničit přírodu,
- chceš zničit památku,
- chceš zničit tuto zem, plať.
Je to stejná píseň, kterou nám tady hrála habsburská katolická církev – “jsi hříšný, zemřeš.” Jenom dnes se ale říká – „jsi živnostník, podnikáš, jsi zloděj a parazit.“ A samozřejmě v regionech, které jsou sociálně a voličsky opřené o dosídlence, kteří přišli k majetku bez práce, a zbytek rozebrali za socialismu, a nyní v úřednicko-politické hře, která obrovsky zkapitalizovala aktiva a srazila cenu lidské práce. Tento volební program rezonuje.
Dnes jsou občané úředníky, vládou a mainstreamem vedeni a vychováváni tak, aby po těch všech obstrukcích, těch byrokratických šílenostech, které obloží transakčními náklady každou investici na dvojnásobek, přišel berňák a sebral jim zisk. Na platy těchto drábů, na sociální dávky jejich závislého elektorátu. A pak zde chodíme a jezdíme křížem krážem ve spadlé zemi. A jako nevidíme, a nemáme vidět, kde to vlastně žijeme.
Je to opravdu jednoduché. Jestli se chceme dozvědět pravdu o tom, co je skutečně tato zem – stačí otevřít oči a dívat se kolem sebe. Dívat se, kdo skutečně staví tuto zemi zpátky na nohy a za jakou cenu. Koho táhne na svých zádech, kdo jim sedí za krkem při práci, kterou naši předci vykonávali svobodně a s radostí.
Žádný prostor není dost velký na to abychom opakovali, že dnešní práce na rozvoji této země, revitalizace škod bývalých úředníků, krajských, okresních a místních aparátčíků, komunistů, je stokrát složitější, a stokrát dražší, než ta, která vybudovala naše sídla v minulosti.
Konkrétně
Když to vezmeme konkrétně, tak úsilí, které věnujeme jenom do revitalizace Vratislavického brownfieldu a stavebního povolení na připojení k sítím na pozemku bývalé cihelny vedle OC Nisa, už bychom za první republiky měli založené základy pro tu slavnou libereckou radnici. Bez legrace. Postavit kopii „vídeňské cukřenky s věžičkami“ s dělníky, za které nemusíte platit sociální, zdravotní a daně, není žádné umění, je to radost.
Umění je vést 4 roky drahou právní korespondenci s desítkami úředníků o tom, co je deklarovaná vládní strategie, které se daří všude, jen ne u nás.
A přesně takto, díky nákladům na tyto naše novodobé Sládky a jejich ideově byrokratické vyšinutí, se kterým sedí na každém schodu, všude tam, kde se něco hýbe, my nemáme čas, peníze a energii na revitalizaci této země. Její kultury, jejích památek.
Podle současného politického ptydepe jsme my ti, kteří ji ničíme a ti co nic nedělají, nic této země konkrétního nepřinášejí, nic po nich a po jejich rodinách nezbyde, tak tuto zem jako zachraňují. Proti nám. Takto nastavená státní správa a samospráva samozřejmě nemůže fungovat a také nefunguje. A to také vidíme kolem sebe. Koho bude bavit se dohadovat s úředníky o tom, že si nesmí pro svou rodinu postavit ani provizorní mobilheim ve městě, ze kterého do všech stran trčí pomníky komunistické minulosti a dobového myšlení, které nám zde střeží tisíce úředníků.
Přátelé : obnova a růst země nevyrůstá nikdy a nikde z ničeho jiného, než ze svobody.
Ze svobody podnikání, z rozvoje kreativních sil, z píle lidských rukou, lidského umu, ze spolupráce svobodných občanů, z radosti. A logicky – z chyb a omylů, které provází každé učení. Copak do českého města patří replika vídeňská radnice? Otevřeme už konečně oči a začněme se dívat kolem sebe bez závojů zatmění mysli ideologiemi – ať už úchylkami levými nebo pravými, šilháním na východ nebo na západ – vždy je to nerovnováha.
Rovnováha je jen ve středu, uvnitř nás samých. V našich srdcích, v naší kritické mysli. To je jediná kultura a památka, kterou každá země má. To je její jediná budoucnost. Proto v demokratických státech právo patří lidu, ne úředníkům. Ale abychom měli úředníky, kteří slouží lidu, musíme mít nejprve ten lid. Ten národ. Národ, který se stará o vlastní zem. Umí ji spravovat, pečovat o odkaz předků a tím si podkládat kámen pro budoucnost našich dětí.
Konkretní příběhy Čechů, našich sousedů, kteří se pustili do projektů obnovy této země, do revitalizace brownfieldů, budeme přinášet průběžně. Jeden z nich najdete v předchozím příspěvku o Pěnčínské farmě.
Zde na tomto místě vzpomeňme, jak vznikala novorenesanční liberecká radnice podle projektu vídeňského architekta.
Jednalo se o společnou investici místní/regionální banky – Liberecké spořitelny, která přispěla 30 tisíci zlatých a 100 tisíc zlatých přihodil úspěšný průmyslník, tehdy Franz Liebieg – multikulti český a rakouský průmyslník a politik s německými kořeny. Lidé, kteří v Liberci žili, si svou radnici postavili sami, dle svého gusta, ať jakéhokoli. Stejně jako později lázně, muzeum… něco ve městě vydělali a něco městu vraceli.
A tohle se nám nedaří. Místo toho zde máme komerční zrůdičky typu Babylon a 30 let se hádáme o rekonstrukci bazénu, Ještědu a o dluhy za skokanský můstek, aby teď nově přibyla heroická byrokratická bitva o schůdek radnice, kterou měli naši předci zainvestovanou a postavenou za kratší dobu, než proběhne byrokratická procedura rekonstrukce jejího schodiště.
Dnes to vypadá takto
Snaha revitalizovat bývalou obludu státního statku a vytvořit z ní, spolu s obcí, a s prostředky z Unie, rekreační, kulturní, sportovní a vzdělávací ekocentrum, skončila trestním stíháním starosty Pěnčína a šikanou protikorupční kriminálky přímo tam, kde rodina Pulíčků dala dohromady dnešní ekofarmu Pěnčín.
To se stalo v době, která se už nikdy do tohoto kraje nevrátí: v době, kdy sem tekly miliardy investičních dotací, a naši úředníci přesouvali peníze španělských farmářů a britských živnostníků na povolení Čapího hnízda, Ekocentra Oldřichov v Hájích, Antonii ve Frýdlantu a mnoho dalších. A takto rozbili naše vazby nejen s okolními státy, ale mezi námi samými.
A to je ta hlavní kulturní škoda posledních 30 let, o které se diskrétně mlčí nebo se halí do pozoruhodných politických konstrukcí, které se obracejí k minulému režimu jako k době renesance.
V dalším dílu se budeme věnovat brownfieldům, druhému dílu greenfieldu a bude se jmenovat příslovečně: “rozděl a panuj.”
