Narodil jsem se v roce 1985 v Jablonci nad Nisou, přes eskapády pubertálních rebélií jsem studoval dvě vysoké školy ekonomického směru, zdárně jednu ukončil a od té doby žiji a pracuji v Liberci.

Fotografie, kterou jsem pro tuto příležitost vybral, zde není náhodou. Vyfotila ji má partnerka v den dalšího stání u libereckého soudu Krajského soudu. Zde se sedmým rokem snažím zabránit vyvlastnění části rodinného majetku, v tomto případě pozemku, který byl územním plánem změněn ze zastavitelného na nezastavitelný, ve stínu největšího obchodního centra v kraji – OC Nisa. Jediného pozemku, který na desítkách hektarech obchodních a průmyslových zón Liberec Jih, zbyl pro českou rodinnou firmu.

Podobně jsem se samosprávou bojoval ve Vratislavicích nad Nisou, tentokrát o právní a praktický výklad vládní strategie regenerace brownfieldů. Tedy rekonstrukce a revitalizace zdevastovaných objektů, které u nás v Sudetech představují stovky opuštěných továren a areálů. V našem případě se snažím z opuštěného areálu vytvořit dílny a prostory pro řemeslníky a drobné podnikatele. I zde jsem narazil na místní „politickou kulturu“ – obec Vratislavice si na mě najala tři soukromé právní kanceláře, abych na konci jejich úsilí narazil na podstatu “stavebního řízení”, a to korupci a zásadní chyby v hospodaření obce a jejího dodržování zákonů. Nakonec se v roce 2022 podařilo dotáhnout do konce stavební povolení a zároveň v prosinci zkolaudovat první novou budovu o podlahové ploše téměř 1000 m².

Tehdy v Liberci jsem to soudní jednání prohrál. Stálo nás to několik set tisíc. Úhrnem nás tento jediný boj se státem, boj o právo podnikat na rodinném majetku, stál cenu domu pro mého syna.

Pochopil jsem, přesněji tvrdě jsem za toto pochopení zaplatil, že právo na podnikání je v této zemi za peníze. Za peníze, které se běžně nedají dát dohromady. Už jen z prostého důvodu propasti mezi hodinovou mzdou právníků, žalobců, soudců, úředníků, exekutorů a nás „obyčejných“ lidí. Nás stavitelů, zedníků, truhlářů, masérek, hoteliérů, instalatérů, kadeřnic atd. A že právě s tím české právo, český stát počítá. Že ten Vítězný únor v této zemi nikdy skutečně neskončil.

Ale šel jsem do toho znovu. A znovu. S partnerkou, s bráchou i se svým synem a dcerkou. Jako ve všem. Jako všichni moji předci a příbuzní. Do boje o důstojnou lidskou existenci, do boje o právo uživit sebe a svou rodinu, do boje o naplnění lidského potenciálu, o přírodu, kulturu, tradici a místo, na kterém vyrůstají naše děti. Do boje, který stojí u kolébky všech mužských i ženských členů našeho rodu.

Síla rodu

Pocházím z podnikavé a pracovité rodiny. Všichni podnikáme, a podnikáme rádi. Ať už ve stavitelství, obchodu, golfu, včelaření, zemědělství, zubařině, nebo ve výrobě. A generace za generací v Libereckém kraji tvrdě doplácíme právě na svou pracovitost, iniciativu, vzdělanost, kreativitu a samostatnost.

V 50. letech můj praděd, který vybudoval pro liberecký kraj typické hospodářství, “nešťastnou náhodou” spadl ze schodů.  Po ráně sekyrou do hlavy.  Rudými gardami zabavené rodinné hospodářství, se snažila nad vodou udržet jeho vdova do doby, než další “náhodou” do základů vyhořelo – symbolicky v den výročí upálení Mistra Jana Husa.

Nemovitosti nám byly vráceny a já mohl začít s bratrem a kamarády o prázdninách po základce vyvážet hlínu z původních zasypaných sklepů po spáleném hospodářství. Na původním místě můj otec začal v roce 2004 revitalizaci, jejíž výsledkem bylo v roce 2006 slavnostní otevření dnes vyhlášeného výletního místa a hospody. A já jsem pochopil, co to znamená dřina, co to znamená láska k domovu, přátelství, síla rodu.

V roce 2000 byl mým příbuzným z Rozstání pod Ještědem soudem vyvlastněn majetek – známá jako kauza “Golf Ještěd”, jeden ze smutně známých případů tzv. severočeské konkursní mafie (kauza úplatného soudce Berky & spol.).

Hnacím motorem primární rekonstrukce komunisty znárodněného a zdevastovaného majetku byla pro mé příbuzné rovněž tragická hloubka příběhu z padesátých let. Na jehož konci má prateta našla svého muže oběšeného v průjezdu stodoly. Stodoly, která dnes slouží jako vstupní hala liberecké golfové smetánky, mezi kterou patří politická garnitura okázale pózující na malebných stráních podještědí.  V roce 2000 začal lítý boj rodiny s konkurzní a soudní mafií (mj. kolem soudců Berky a Zlámalové), který neskončil dodnes. Dcera zakladatelů golfu – vdova, bojuje dvacet let na zbytku majetku o život svůj, svých dvou dětí a několika desítek chovných krav. Krmí dobytek, krmí děti, stará se o hospodářství a zbytek rodiny s invalidním bratrem. A my jim pomáháme, jak to ve správných rodinách, ve správných firmách, ve správné zemi, chodí.

Ve své činnosti jsem spolupracoval s Alešem Vébrem, bratrancem mého otce, zakladatelem firmy Golf Ještěd a známým investigativním novinářem. Ten byl mj. členem týmu Janka Kroupy v pořadu Na vlastní oči TV NOVA a roky osobně nasazoval vlastní kůži coby skrytý agent v kauzách zkorumpovaných dotací na Vysočině, úplatného soudce Nagyho a dalších. Jeho konzultace byly pro mne cenné i proto, že A. Vébr je asi jediným, komu se povedlo zlomit jinak asi nepřekonatelné sevření justiční / konkursní mafie a po dvaceti letech dosáhl systematickou prací a cenu sebeobětování vlastního osobního života zvratu v případu. Bohužel si ten zvrat a cílovou rovinku letitého případu dlouho neužil, protože dne 20.9.2022 náhle zemřel na dovolené v Egyptě.

Když pročítám knihovnu judikátů posledních dvaceti let, čtu další díl seriálu, ve kterém si současná právní a majetková liberecká mafie nezadá s řáděním Rudých gard na Rašovce, ani s plíživě cukerínovým vyvlastňováním našeho majetku u OC Nisa nebo ve Vratislavicích. Jehož zrcadlovou stranou je kontinuální vyviňování libereckých korupčníků – stejným soudem, stejnými jmény. 

Já a politika

Mé první “politické angažmá” je dětsky úsměvné. Založil jsem občanskou iniciativu s cílem zachránit Kocoura Mikeše pro školní osnovy. Jak k tomu došlo:

V roce 2010 jedno z mnoha romských sdružení přišlo s návrhem zákazu knih Josefa Lady o Kocourovi Mikešovi. Protože se tam píše, že “ti lidé byli cikáni”. Hned ten den jsem založil skupinu “Zachraňte kocoura Mikeše,” do které se zapojil tehdy každý osmý uživatel českého Facebooku. Romské sdružení se přátelsky a s pochopením omluvilo a dnes si všechny české děti mohou listovat nesmrtelným Ladou. Za Mikeše jsem tehdy od Ministerstva vnitra dostal „cenu Hlídacího psa demokracie”. Za má ostatní politická angažmá už ne.

A tak jsem se naučil rozlišovat mezi politikou pentličkovou, politickou kašírkou a politikou, která má zůstat v jejím stínu. Tedy tou skutečnou. K něčemu. Politiku, kterou dělám každý den.

Třeba tou, ve které jsem s otcem a bratrem inicioval změnu fungování Registru vozidel do podoby, ve které od roku 2017 funguje nyní. Nebo jak dlouhodobě pracujeme na zrušení Evidenčních kontrol vozidel jako buzeračního byrokratického přebytku, který nikdy neplnil prvotní myšlenku. Nakonec ke změně, resp. polovičnímu zrušení došlo až v roce 2023, čehož se pro změnu nedožil táta, který v roce 2019 zemřel po krátké nemoci.

Nebo když jsem v roce 2018 jsem pomohl rodině získat důkazy, díky kterým byl současný “okupant” majetku Golf Ještěd, forbesový miliardář Miloš Vajner (neslavný liberecký Babylon a herny Fair Play), odsouzen za trestný čin pletichy ve veřejné dražbě. Což považujeme za začátek dalšího úsilí o vrácení a záchranu této části rodinného majetku z rukou “právního státu” a jeho proponentů v rámci krajské a místní samosprávy. A jak to to chodí v české kotlině, tak v odvolacím řízení byla zrušena podmíněná část trestu a zůstala pouze finanční část trestu ve výši 70.000,- Kč.

Nebo tou, kdy jsem dosáhl posunu ve věci pozemku vedle OC Nisa a prostě jim to vyvlastnění a zákaz podnikat na vlastním stavebním (zastavitelném) pozemku zkomplikoval.  A kdy mé urputné snažení ve věci stavebního řízení vyvolalo změny v rámci platného Stavebního zákona a jeho digitalizaci. V tomto případě v rámci vydávání stanovisek odboru ochrany životního prostředí, bez kterého bylo za 12 let úředníky vydáno zhruba 1,5 mil. vadných závazných stanovisek.

Nebo když jsem byl pracovníkem Akademie věd ČR pochválen za komplexní zmapování výskytu zvláště chráněných modrásků na liberecku, a to zdarma a kontinuálně.

Nebo když mi ministryně pro místní rozvoj Dostálová dala možnost vyjádřit se k návrhu nového stavebního zákona.

Na to mi ale nezbyl čas.

Čas.

Čas, který mi chybí na floorball, na mé dvě děti, na mou partnerku, přátele.

Čas – jeden z důvodů, proč jsem do aktivní politiky vstoupit nikdy nechtěl. Protože té politiky je v životě nás podnikatelů moc. A užírá nám to nejceneější co v životě máme – čas.

Nepřiznaná, plíživá, lepkavá politika, která dělá z života v této zemi byzantské močály, ve kterých utone každý dobrý nápad, každá užitečná myšlenka, každé nadšení a entuziazmus, každá hodina nutná pro odpočinek, rodinu, vzdělání a revitalizaci sil.

Když jsem se ohlédl, proč nemám čas na politiku, tak to bylo právě z důvodu boje s politikou.

Ostatně o boji s českou politikou jsem s dalšími kolegy podnikateli v roce 2018 spustil projekt www.uradujem.cz. Funguje jako archiv času českého podnikatele. Protože tento archiv, realitu našeho života, u nás nenajdeme. A nic tuto propast mezi “státem na papíře” a “státem v soudních síních” a “státem v našich rodinách”, neukázalo lépe, než pandemie.

V té se narativ oficiálního života občanů ČR, míním toho, co z něj zbylo, už s realitou našich dní, naší práce, našich dětí, rozešel úplně. A je třeba o tom mluvit, je třeba o tom psát.

Jak jsem se dostal k Otevřeme Česko – Chcípl PES?

Jako vždy ke všemu – náhodou, která není náhodou. Synchronicitou, řekněme.

Můj šestiletý syn měl jít na PCR test. Protože v lesní školce na zahradě potkal pozitivně testovaného spolužáka. Jako zodpovědný rodič jsem nastudoval mimořádné opatření a šel se pohádat na Krajskou hygienickou stanici. Poté, jak je mým zvykem, jsem pro náš občanský projekt Úřadujem sepsal postup, kterým bylo lze zabránit ponižování a podrobování našich dětí. Návod i pro ostatní zodpovědné rodiče. A stal jsem se členem Iniciativy Vraťme děti do školy – bez podmínek. V březnu 2021 se mi ozval Jakub Olbert. Té práce se v rámci obou iniciativ udělalo mnoho a je na co vzpomínat.

Protože jsem si uvědomil, že to není správné, že na politiku pro nás lidi, není čas.

Protože tím, že si necháme náš čas politikou ukrást, jej zbývá více na “ně”. Na kariérní politiky, krajské aparátčíky, marketingové a PR krasoduchy, kteří řeší sousloví romské, cikánské a berou za to platy, díky kterým si nemůžeme dovolit se s nimi soudit. Obvinit je z politické defraudace, z politické korupce, z byrokratické idiocie a v době „pandemie“ ze spoluúčasti na útoku na veřejné prostředky a na veřejné zdraví

Původní text z roku 2017

Jinak teď mám takové časové okno. Takové malé nedobrovolné domácí vězení.

Už více než tři roky nemůžeme dělat to, co bychom dělat chtěli, co bychom dělat uměli a co bychom dělat měli.

Tento ostrý střih do příběhu mého života, života mé rodiny a mých přátel, udělali čeští úředníci, kteří nám, mimo jiné, v roce 2016 zablokovali projekt na rozšíření rodinného podnikání.

Přesněji – v tuto chvíli máme zablokované tři projekty, na těchto stránkách se teď budu věnovat dvěma z nich. Jednomu v Doubí u Liberce, hned vedle OC Nisa. Druhému ve Vratislavicích nad Nisou.

Během času, který jsem nemohl a nemohu věnovat podnikání, jsem ale neseděl se založenýma rukama. Při celonočních pátráních v judikátech a stavebních řízeních, jsem se ledacos dozvěděl.

Mimo jiné, že průměrná doba stavebního řízení v této zemi je 246 dnů. To mluvíme o rodinných domcích, já mluvím o podnikání. Ovšem u rodinného podnikání mluvíme o tom stejném. U větších budov proces stavebního povolení trvá  5 – 10 let. V podstatě třetinu produktivního života.

Pak jsem zjistil, že po nocích nesedím na netu jen já. Že jsou nás tisíce. Tisíce mladých mužů a žen v této zemi je odstaveno na vedlejší kolej svého životního potenciálu, na celé roky, někdy životy. Žijí v právním vákuu byrokratických procedur, desítky let se táhnoucích soudních sporů, povolovacích řízeních, intervencích a obstrukcích, které škrtí testosteron a entuziasmus této země až k současné konzumní a konformní otupělosti.

A nejen to.

Tisíce mladých lidí v této zemi je neustále peskováno a obviňováno ze samotného úmyslu podnikat. Z úmyslu uživit sebe a svou rodinu, který je zakotven v Listině základních práv a svobod. Je nám podsouváno, že chceme vyvraždit zvířata, že svou samotnou existencí ničíme životní prostředí, obtěžujeme sousedy, přetěžujeme sítě, že neplatíme vrchnosti dost a že vůbec dýcháme. A nakonec, když se nám podaří obručemi úřednické šikany proskákat, tak jsme pro tento stát zloději a paraziti.

A tak jsem si řekl, že tu nedobrovolnou přestávku v mém životě, to tříleté domácí vězení, to umělé přerušení mého životního rozvoje, ten byrokratický tunel do rodinných financí a majetku, využiji k tomu, abych se zamyslel. Zamyslel nad tím, kde žiji. Proč jsou plná náměstí nespokojených lidí. Proč mi syn roste před očima a já trávím noci nad produkty státu, které nemají hlavu ani patu.

Přemýšlení o tom, proč v této zemi není čistá voda ani půda, proč moji spolužáci pracují v zahraničních montovnách, proč moji příbuzní nemohou sedlačit. Proč má na Ještědu každý druhý strom ulomenou špičku, proč máme na polích jenom trávu, proč dovážíme jídlo, proč na nás odevšud padají jenom zákazy, proč stojí metr čtvereční životní plochy pro mladou rodinu 100 tisíc korun, když naši rodiče k ní přišli zadarmo nebo za pár korun.

Na naléhání svých přátel, spolužáků i ostatních nešťastníků, se kterými jsem vystál důlek v poníženém předklonu před našimi úřadovnami, jsem se rozhodl, že tyto své poznatky budu sdílet.

Protože ta podstatná fakta, fakta, která jsou stavebními kameny budoucnosti naší a našich dětí, skutečná fakta o zemi ve které žijeme, se jaksi nedozvídáme. Nedozvídáme se je na žádné škole. Nedozvíme se je v médiích, nedozvíme se je z oficiálních statistik našich úřadů, ministerstev, orgánů ani úřadů.

Nebo jinak – nikdo mi neřekl co mě čeká, až vyjdu ze školy.

A nikdo mi nikde neřekne, co mám dělat, když už tři roky nemůžu podnikat kvůli obstrukcím, za které jejich autoři nenesou žádnou právní ani hmotnou odpovědnost.

Právník? Samozřejmě. Za milion dvěstě tisíc korun toho namluvil a napsal hodně. Bohužel to bylo zatím to jediné, co jsme za ty peníze dostali.

Pro tuto zemi jsem stigmatizovaný, exkomunikovaný, neexistuji, nejsem v žádné úhledné statistice, v žádné přihrádce ani kotci, jsem duch, který se nehodí do žádné kancelářské šablony.

Přesto jsem chlap z masa a kostí, který se rozhodl, že řekne pravdu.

Ne tu jejich, ten vykonstruovaný byrokratický blob, ale tu syrovou skutečnost – co to obnáší žít v této zemi.

Nikdy nemůžeme sdělit pravdu celou, ale řekněme, že to bude pravda, kterou jsem načerpal během jediného českého stavebního řízení. Tedy za dobu, za kterou by naši předci vystudovali několik univerzit. Procestovali celý svět. Vybudovali by rodový statek, nebo postavili Národní muzeum.

Já jsem dal dohromady web, který věřím, že této zemi pomůže.