Narodil jsem se před 34 lety v Jablonci nad Nisou, studoval jsem vysokou ekonomickou školu ve Škodovce v Mladé Boleslavi a v Praze. Bydlím ve Vratislavicích nad Nisou, jsem zaměstnán v rodinné firmě. Mimo jiné provozujeme autobazar ve Stráži nad Nisou, v roce 2006 jsme postavili na Rašovce první zděnou rozhlednu v novodobé historii, s jejímž příběhem bych vás rád později seznámil. Usilovně pracujeme na dalších projektech.

Mám 5 letého syna Pepíka a skvělou přítelkyni. Jsem šťastný člověk.

Jinak teď mám takové časové okno. Takové malé nedobrovolné domácí vězení.

Už více než tři roky nemůžeme dělat to, co bychom dělat chtěli, co bychom dělat uměli a co bychom dělat měli.

Tento ostrý střih do příběhu mého života, života mé rodiny a mých přátel, udělali čeští úředníci, kteří nám, mimo jiné, v roce 2016 zablokovali projekt na rozšíření rodinného podnikání.

Přesněji – v tuto chvíli máme zablokované tři projekty, na těchto stránkách se teď budu věnovat dvěma z nich. Jednomu v Doubí u Liberce, hned vedle OC Nisa. Druhému ve Vratislavicích nad Nisou.

Během času, který jsem nemohl a nemohu věnovat podnikání, jsem ale neseděl se založenýma rukama. Při celonočních pátráních v judikátech a stavebních řízeních, jsem se ledacos dozvěděl.

Mimo jiné, že průměrná doba stavebního řízení v této zemi je 246 dnů. To mluvíme o rodinných domcích, já mluvím o podnikání. Ovšem u rodinného podnikání mluvíme o tom stejném. U větších budov proces stavebního povolení trvá  5 – 10 let. V podstatě třetinu produktivního života.

Pak jsem zjistil, že po nocích nesedím na netu jen já. Že jsou nás tisíce. Tisíce mladých mužů a žen v této zemi je odstaveno na vedlejší kolej svého životního potenciálu, na celé roky, někdy životy. Žijí v právním vákuu byrokratických procedur, desítky let se táhnoucích soudních sporů, povolovacích řízeních, intervencích a obstrukcích, které škrtí testosteron a entuziasmus této země až k současné konzumní a konformní otupělosti.

A nejen to.

Tisíce mladých lidí v této zemi je neustále peskováno a obviňováno ze samotného úmyslu podnikat. Z úmyslu uživit sebe a svou rodinu, který je zakotven v Listině základních práv a svobod. Je nám podsouváno, že chceme vyvraždit zvířata, že svou samotnou existencí ničíme životní prostředí, obtěžujeme sousedy, přetěžujeme sítě, že neplatíme vrchnosti dost a že vůbec dýcháme. A nakonec, když se nám podaří obručemi úřednické šikany proskákat, tak jsme pro tento stát zloději a paraziti.

A tak jsem si řekl, že tu nedobrovolnou přestávku v mém životě, to tříleté domácí vězení, to umělé přerušení mého životního rozvoje, ten byrokratický tunel do rodinných financí a majetku, využiji k tomu, abych se zamyslel. Zamyslel nad tím, kde žiji. Proč jsou plná náměstí nespokojených lidí. Proč mi syn roste před očima a já trávím noci nad produkty státu, které nemají hlavu ani patu.

Přemýšlení o tom, proč v této zemi není čistá voda ani půda, proč moji spolužáci pracují v zahraničních montovnách, proč moji příbuzní nemohou sedlačit. Proč má na Ještědu každý druhý strom ulomenou špičku, proč máme na polích jenom trávu, proč dovážíme jídlo, proč na nás odevšud padají jenom zákazy, proč stojí metr čtvereční životní plochy pro mladou rodinu 100 tisíc korun, když naši rodiče k ní přišli zadarmo nebo za pár korun.

Na naléhání svých přátel, spolužáků i ostatních nešťastníků, se kterými jsem vystál důlek v poníženém předklonu před našimi úřadovnami, jsem se rozhodl, že tyto své poznatky budu sdílet.

Protože ta podstatná fakta, fakta, která jsou stavebními kameny budoucnosti naší a našich dětí, skutečná fakta o zemi ve které žijeme, se jaksi nedozvídáme. Nedozvídáme se je na žádné škole. Nedozvíme se je v médiích, nedozvíme se je z oficiálních statistik našich úřadů, ministerstev, orgánů ani úřadů.

Nebo jinak – nikdo mi neřekl co mě čeká, až vyjdu ze školy.

A nikdo mi nikde neřekne, co mám dělat, když už tři roky nemůžu podnikat kvůli obstrukcím, za které jejich autoři nenesou žádnou právní ani hmotnou odpovědnost.

Právník? Samozřejmě. Za milion dvěstě tisíc korun toho namluvil a napsal hodně. Bohužel to bylo zatím to jediné, co jsme za ty peníze dostali.

Pro tuto zemi jsem stigmatizovaný, exkomunikovaný, neexistuji, nejsem v žádné úhledné statistice, v žádné přihrádce ani kotci, jsem duch, který se nehodí do žádné kancelářské šablony.

Přesto jsem chlap z masa a kostí, který se rozhodl, že řekne pravdu.

Ne tu jejich, ten vykonstruovaný byrokratický blob, ale tu syrovou skutečnost – co to obnáší žít v této zemi.

Nikdy nemůžeme sdělit pravdu celou, ale řekněme, že to bude pravda, kterou jsem načerpal během jediného českého stavebního řízení. Tedy za dobu, za kterou by naši předci vystudovali několik univerzit. Procestovali celý svět. Vybudovali by rodový statek, nebo postavili Národní muzeum.

Já jsem dal dohromady web, který věřím, že této zemi pomůže.