2
sdílej

Rok 2020, rok správné volby. Možná poslední.

Přátelé dovolte s vámi sdílet novoroční zamyšlení. Soukromé, v podstatě tajné. Protože upřímné.

V zemi, ve které upřímnost je pomalu trestným činem a kdo nemluví obalený v hávu politické korektnosti jako v potravinářské fólii, je osoba non grata.

Pravdou je, že tato novoroční zdravice je určitým shrnutím příspěvků “úřadujem” tohoto roku, které jste poctivě četli a komentovali stejně statečně, jako my jsme je psali. Stručně tedy shrneme témata, kterým se věnujeme:

  • ekonomiku a podnikání,
  • rodinu a zdravotnictví,
  • právo, 
  • zemědělství,
  • sociální oblast,
  • životní prostředí
  • a nastíníme naše další plány.

V první řadě však chceme poděkovat Vám, našim starým a novým čtenářům a podporovatelům. Nejen za to, že jste se přihlásili ke konceptu občanské neposlušnosti v zemi, která nám páchá před očima politickou sebevraždu, ale byli jste ochotni přidat k našemu konceptu své jméno. A nebo jste se zatím přihlásili jako dobrovolníci, pomocníci, jako “důvěryhodné zdroje”, ochotné sdílet veřejně své příběhy, které jsou tak podobné s těmi našimi. Víme o tom, že je dokonce web uradujem.cz blokován na úřadech místní samosprávy.

Ale co je nejdůležitější – musíme jít dál. Ta první dekáda utekla jako voda, že?

Rok 2020 je takovým esteticky kulatým výročím, numerickou hrou, vstupem do třetí dekády třetího milénia. Kabalistickou dvojkou, novou šancí. Novou volbou. Možná i volbou poslední.

Veřejné zdroje, rovnost příležitostí a nálada ve společnosti.

Při pohledu na uplynulých 10 let vidíme, že odplavily nejen mnoho plánů a snů o právním demokratickém státě s rovnými příležitostmi pro všechny, ale že nás uvedly přímo do reality další dekády, ve které nás odborníci varují, že padl mýtus o rovnosti šancí a příležitostí, a že máme poslední možnost zajistit svým dětem budoucnost. Podívejme se, jakou máme tedy šanci zajistit budoucnost svým dětem.

Pokud začneme sociální soudržností, která je pro přežití každého státu, stejně jako každé korporace, firmy, kraje, obce a rodiny nejdůležitějším faktorem, tak předchozí dekáda sice trochu povolila ty neonacistické bojůvky v ulicích, útoky na Romy a hejty na uprchlíky, Češi se adaptovali a dokázali integrovat “masírku” trollů a hybridní válku, která ovládla veřejný prostor v první dekádě třetího milénia, ovšem ta druhá dekáda je unikátní tím, že nastavila pevné hranice sociální nerovnosti. 

Odplavila stovky miliard korun, které už v této zemi nikdy sami nevygenerujeme. Miliardy vytvořených naší prací, prací lidí v Unii.  Lidí, kteří věřili v to samé jako my – že investice pomohou nastartovat právní a demokratický stát.

Není tomu tak. Stovky miliard korun, které měly pomoci vytvořit solidní a movitou střední třídu, která je nárazníkem cyklicky se opakujících krizí, proteklo rukama českých politiků a úředníků buďto do ztracena nebo na nástroje nové represe, která si nezadá s tou minulou.

A to nemluvíme o jejich výkonu během ekonomické krize, která přetekla do druhé dekády milénia, a byla, úplně stejně jako ta velká ve 30. letech minulého století, pro Čechy bolestnější než pro ostatní země. A také delší. A vygenerovala dnešní rodiny v dluhové pasti v exekucích, které následně vytvořily elektorát Babiše a Zemana.

Takto miliardy z Unie skončily buďto v žaludcích hladového nekvalifikovaného naštvaného voličstva ponechaného napospas populistům regionech sociálního vyloučení nebo na účtech zahraničních investorů, kteří se o ně měli postarat “za byt a stravu a nekvalifikovanou práci”. A nejvíce z nich skončilo na účtech chytráků a darebáků, pro které je tento stát rájem na zemi.

Ti nejen, že se svou morálkou nyní mají zásadní a negativní vliv na zahraniční politiku a pošramocenou pověst stáu, ale malé české podnikatelské ryby jejich životní strategii “po mě potopa” následují jako píšťalku Krysaře. Tu do Číny, tu do Ruska, tu k nějaké další ostudě. Stejně jako Jančura nebo Dědek následují Babiše. Jako že bohatí drží při sobě proti “chudobě u monitorů”. 

Nejsou to jen mediální kauzy – máme ten “sociální smír” a “rovné příležitosti,” “právní stát” a “demokracii”  a “místní samosprávu”, před očima.

Například parta Křetínského v Křižanech opravuje selské stavení po Němcích. Udělá střechu, pak ji sundá. Udělá komíny, pak je předělá. Výsledek je stejně špatně, protože tomu nerozumí, ale rozpočet je za desítky milionů. Třista metrů vedle, mladá rodina s malými dětmi z Prahy, koupí stejnou vybydlenou německou chalupu. Za téměř 2 miliony.  Jenom proto, že je vedle ní pozemek. Ačkoli Křižany, stejně jako stovky dalších obcí, tvoří tisíce hektarů prázdných a nevyužitých pastvin a půdy, kterou drží majitelé, protože ji za nicnedělání dotuje, stát. Aby pomohl Vítkovi vytáhnout ze 16ti tisíc hektarů Spojených farem v Lužických horách 200 milionů dotací ročně do daňových rájů. Ta mladá rodina vlastníma rukama nebo s pomocí levných zahraničních dělníků, flikuje střechu, sanuje plíseň a vyvěšuje do oken cedulky stavebních povolení. Které u Křeťínských nevidíme.

A bohužel úplně nejvíce peněz poslední dekády skončilo tam, kde se peníze a veřejné zdroje rozdělují: v rukou zaměstnanců tohoto státu. Dlouho, velmi dlouho jsme byli trpěliví tam, kde už trpělivost nebyla na místě. Především v době krize, kdy jsme byli jednou nohou na ulici a druhou na psychiatrii, jsme s čím dál větší nelibostí sledovali naše kmotry, naše poslance a úředníky, jak řvou: “přidejme si, stejně nás nenávidí.” (Vítěslav Jandák)

Ano, naši politici za peníze které patřili nám, nakoupili nenávist.

Od války nebyla společnost tak plošně rozdělená, jako je teď, když je jí údajně, nejlépe. Dříve to byly místní bojůvky, dnes je to otevřená strategie “rozděl a panuj.”

Hnutí Milion chvilek pro demokracii přivedlo stovky tisíc lidí na náměstí měst celého státu, a miliony hejtů je odstřelují z druhé strany české pomyslné barikády.

Foto – A2Alarm

Chvilkaři jsou novým tématem pro anihatefree, novým slovníkem pro starou nenávist, která tady mezi námi prostě je, tak jako tak.

Další dobrou municí pro nenávist je Německo, Tesla auto, Greta, Rusové, mladí lidé, staří lidé, homosexuálové a samozřejmě Unie – žalář národů.

Nenávist generační.

Nenávist mezi městem a vesnicí.

Nenávist chudých a bohatých, žen a mužů.

Nenávist špatná, jako je špatná každá nenávist.

Podívejme se na její stavební kameny, na rašelinu, ze které vyrůstá.

Právo

V první řadě stát rozdělil českou společnost pod prapory údajné parlamentní demokracie, svobodných voleb, a 3 milionu  paragrafů , které jsou stejně tak údajně vymahatelné pro nás a údajně platné pro všechny. 

Co dělali tu předchozí dekádu ti, kteří píší toto sci-fi?

Jednoduchým ukazatelem rovného práva a příležitostí byly komunální volby v roce 2014. Tehdy do nich kandidovalo již 250 tisíc lidí. Je jasné proč. Jednak platy ve státní správě, právě během krize předstihly platy v soukromém sektoru, druhak zde byly stovky tisíc lidí v exekucích a panika strachu z chudoby a pak zde byla zkušenost s intervencemi státu do přerozdělování veřejných zdrojů – dotací, a proto se každý kdo mohl, snažil získat nějakou funkci. Už jenom toto jediné číslo indikuje korupční prostředí. Stát takto nakoupil další porci elektorátu – státní zaměstnance, kteří mají pocit, že mimo státní službu je smrt. A tento pocit mají podložený praxí ve státní správě.

Dnešní mlčící a svědčící čeští úředníci a politici jsou placeni ne za to, že znají právo, ty zmatené a protichůdné paragrafy, přesněji jejich dodatky a dodatky těch dodatků, ale za to, že jako neznají jejich intepretace. Že jako neznají české žalobce, jako že neznají české policisty, české soudce. A hlavně za to, že neznají jejich oběti. Že neznají ten pohanský kanibalistický rituál krvavých obětí krutému starozákonnímu bohu.

V takto nastaveném režimu se neschopní ukájejí svou převahou nad schopnými, strategií, ve které malí a střední vítězí nad chytrými a silnými tím, že rozpoutají svár a následně strčí strčí  hlavu do písku. A pak stále dokola opakují algoritmus že každý, kdo tu hlavu vystrčí, tak o ni přijde.

V této koncepci tak jediná “právní kauza” Nečesaného, která nám několikrát obrátila právo na hlavu a zase zpátky, ukázala nejen jak nás stát tahá za nos, ale jak obrovským kšeftem je jeden pokus o zabití. Pro koho a na jak dlouho. Jak obrovským kšeftem je lidský život, lidská práva, právo na život v této zemi. 

Dávno už nikoho nezajímá, zda je hejtman Půta padouch nebo hrdina, zajímá nás faktura za to, kolik žalobců, soudců, policistů a právníků tuto tučnou kost domnělého práva a domnělých zákonů, okusuje tak dlouho, než přijde na scénu nějaká nová Nagyová, nový Babiš. A pod touto mediální ambaláží, která má odpoutat naši pozornost od nás samých, nám ve všech krajích a všech okresech běží tisíce a tisíce podobnýh usnesení, které jako kobercový nálet likvidují elementární stavební základ každé fungující společnosti: spravedlnost.

Každá ta nová synteticko-politická právní kauza má jediný účel: udržovat nás v napětí a ve víře, že my jsme ti poslední, kdo mají v této zemi na něco vliv. Třicet let nám před očima defilují devianti, zločinci a psychopati jako připomínka toho, kdo má v této zemi moc a kdo v ní je bezmocný.

A občas je nám hozená kostička jako je Rath a občas nějaký ten svatý, jako je Gott.

A to nám má stačit.

Někomu ano, někomu ne.

Ekonomika: globální, národní, regionální, místní.

Než vykročíme do další dekády, zamysleme se nad tou odchozí. Podívejme se na konkrétní výsledky státu, podívejme se na výsledky ministerstev, krajských úřadů, městských a místních úřadů, okresních soudů a žalobců – prostě výsledky předchozích volebních programů.

Co slyšíme? Nemají peníze. Jako kdyby bez peněz nebyl život.

Tady vidíte, k čemu vede závislost na penězích.

Jako každá jiná – k šílenství.

Poslední dekáda přinesla nový slovník i v oblasti ekonomické – mluví se o tzv. znárodňování ekonomiky.   U nás je zřejmější než v zahraničí, díky Agrofertu. Napojenému na veřejné zdroje skrze dodnes zažitý systém předchozí kolektivizace, centralizace, centrálního plánování a pseudorovnostářského přerozdělování. Dnes procházejícího našimi žaludky bez ohledu na zásady kvality, sociálního aspektu práce, ekologie a  ceny práce. Tedy bez ohledu na naše zdraví, kvalifikaci a životní úroveň našich dětí. To už nějak začínáme chápat.

Ovšem jedná se o globální trend.

Americká i evropská centrální banka zpřísňovaly dříve celkem uvolněnou měnovou politiku a vývoj klíčových úrokových sazeb (viz graf), který ukazuje, že Americká centrální banka letos třikrát snižovala, česká centrální banka sazbu jednou zvýšila, ale jinak kopíruje světový trend, Centrální banka eurozóny ji nechala být, ale snížila depozitní sazby a obnovení nákupu dluhopisů. Tedy znovu uvolnila měnovou politiku, “zlevnila peníze.”

Zdroj – ihned.cz

Co to znamená? I pro laiky na grafu vidíme, že se za posledních 10 let u nás s korunou něco děje a že na to nemá mnoho vliv fakt, že nemáme euro.

V podstatě se jedná o jednoduchou rovnici. Máte se dobře, protože máte dobře placenou práci. Ale jde o to, že ji musíte mít. Stejně jako rovnice: máte se dobře, protože máte firmu. Ale jde o to, že není vaše. Sice stále panuje dobrá situace domácností které utrácejí více než kdy před tím, odbory hlásí nárůst mezd, pro příští rok o 5%, ale snížení úrokových sazeb Evropské centrální banky a nákupy čím dál levnějších státních dluhopisů indikují, že se ekonomika stala závislá na levných penězích.

A teď jsme zase u těch bilionářů a oligarchů: od roku 2008 do roku 2018 vzrostl korporátní dluh z 6 na 13 bilionů dolarů (v předchozí dekádě to bylo ze 4 na 6). To znamená, že firmy jako Agrofert jsou jištěné státy a dluhopisy, fakticky je to 250 firem fungujících jako letadlo. Spadne jedno, spadnou všechna. Proto je Babiš zřejmě v politice, aby donutil banky, aby mu dál půjčovaly, protože jejich investice je krytá našimi penězi, jejich dluhopisy. Nebo konkrétněji: našimi žaludky, naším hladem, protože mj. Babiš kontroluje 70 % trhu s obilím. Chlebem.

A ti ostatní menší miliardáři následují krysaře a opisují trajektorii centralizace kapitálu, která vedla v minulosti k válkám. Dnes se centrální banky dostávají do situace, kdy mají ekonomiku plnou firem, které by při zvýšení úroků začaly kolabovat, protože jsou zadlužené skrz naskrz. A jak víme z praxe, i kdyby jim banky půjčily či stát deponoval 100 milionů na účet, tak je neprostrkají výše zmíněným sítem právní mnohoznačnosti a byrokratické idiocie a zvůle, která v této zemi není ani za desítky miliard schopná vydat jediný právně závazný, to znamená právně vymahatelný dokument, registr či rozvojový program.

Takže znovu sledujeme, jak bohatí bohatnou a chudí chudnou. Banky se bojí zvednout úroky z půjčky a půjčují dál bez toho, aniž by půjčující generovali zisk. A nevyčistí trh, protože by to bylo politicky nepřijatelné. Ukazují tak na provázanost státu, prodejnost legislativy a veřejných peněz s korporátními investicemi. Tedy výše zmíněný nástup oligarchů a zničení trhu a rovných příležitostí.

Státu vyhovuje, že lidé mají “jisté příjmy” ve velkých korporacích a nevadí mu, že mimo ně lidé živoří. A to i za cenu, že až ty velké spadnou, stáhnou s sebou většinu pracovního trhu. Je to ekonomická politika sebevrahů, a proto se o politicích a manažerech v minulé dekádě začalo otevřeno mluvit jako o šílencích, psychopatech či “hadech v oblecích.

Regiony:  Cukerínová vějička kolektivní špíny

Systém už nepřehlédnutelně vykazuje sebevražedné jednání. Udělá cokoli, za jakoukoli cenu, aby udržel kontrolu a moc nad fosilními zdroji, nad naší životní silou a časem. Není to jen u nás, v rámci celé Unie platí, že 3% subjektů vlastní 90% půdy a přírodních zdrojů. Jenom u nás to teď začíná být zřejmější.

V příhraničních regionech, které tvoří více než polovinu území této země, máme tisíce a tisíce hektarů neobdělávané půdy ležící ladem. Jsou tam stovky brownfieldů, které byly dříve prosperujícími továrnami, manufakturami, živnostmi na místním funkčním trhu.

Ale pokud je nevtělíme do dotačně-politického (zlodějského) zdaněného nicnedělání, do otřesné české zemědělské produktivity práce, která je stále desetinou produkce předválečné nebo zahraniční, pokud nepřistoupíme na masovou výrobu denaturalizovaných potravinářských výrobků, prostě pokud se nestaneme sami šílenci v této šílené hře, podvodníky mezi podvodníky, tak na tuto půdu a na tyto brownfieldy, prakticky nesmíme vkročit.

Radši ať leží ladem, radši ať to spadne, radši ať to vezme čert, než aby se v této zemi uchytila poctivost, práce a užitečné koncepty nás, lidí.

Česká ekonomika je v první řadě morální hnus. Když zůstaneme v regionech a v “programech rozvoje venkova”, tak zde dodnes, po 30 letech od pádu komunismu a JZD, z jedné strany řve Veleba a velkokolchozy,  že máme “na hektar” méně než Francouzi. A proto je máme buďto zabít, okrást a nebo okamžitě vstoupit zpátky do Visegrádského RVHP.

A z druhé strany křičí “tzv. rodinné a tzv. ekologické farmy“, že jedna kráva na 5 hektarů je jediná forma zemědělství a produkce potravin na stovkách tisících hektarů české zemědělské půdy v podhorských oblastech, které tvoří 48 % zemědělské půdy v ČR. Kdy za tu jednu krávu na pěti hektarech tyto rodiny čerpají ročně i 60 tisíc korun dotací. Pro své mrazáky nebo na export.

Tedy za jednu krávu mají víc než na jedno dítě, ovšem to vše ostatní je “zločin komunismu”.

Výsledek? V Číně je prasečí mor a Čech chce svých 80 kilo vepřového za rok, kterého už teď skoro polovinu dovážíme – mj. z Číny a kterého právě Čína nakupuje ve velkém od těch zbývajících dodavatelů. Tohle je výsledek hospodaření za 40 miliard dotací do českého zemědělství ročně – k pláči. To jsou ty vztahy ve společnosti – odpovědnost venkova za město a města za venkov.

A náš problém je, že my nechceme táhnout ani s jednou, ani s druhou partou. Protože fakticky je to parta jedna. Je to ono propojení “státu a kapitálu,” propojení národní politiky a praxe výkonu regionální státní správy a samosprávy až do poslední vesničky pod horami.

Je to morální žumpa. Do které nás tahají vějičkou peněz.

Výsledek je nevyhnutelný. Vesnice věčně nemají peníze. Průměrný věk v obcích Libereckého kraje se blíží 50 rokům. Desítky z nich nestaví kandidátku. Ve spoustě českých obcí, jako jsou například Mařenice, neprobíhají vůbec demokratické volby. Není z koho volit a vládnoucí parta schválně navyšuje kvórum na maximální počet, i když tam žije 200 lidí. Nikoho to nezajímá, copak jde o nějaké volby? Návrh, ať obce, které nesestaví kandidátku, spadnou pod větší obce, ty malé obce blokují. Čekají, že jim stát bude kompenzovat zavřené krámy a hospody a oni si za to další přerozdělování nakoupí voliče na své platy. Za věrnost. Za mlčení. Za nicnedělení.

Obce pořád brečí. Ale proč? 

Chcete bydlet na venkově? Chcete podnikat? Vždyť to nejde. Barák si sami postavíte za půl milionu, ale za razítka zaplatíte další dva. A kde na ně v montovně vyděláte? Kde začnete podnikat a kde prodávat svou práci?

Takže kde “právní a demokratický stát” nezglajchšaltovaly orgány, ministerstva, banky a korporáty, tak dopaběrkují naši starostové a nezávislí, kteří právě v krizi zjistili, že mají trojnásobek příjmu svých sousedů. Proto vláda tolik čaruje s čísly, aby ten rozdíl v platech mezi státními zaměstnanci a privátním sektorem nebyl tak vidět. Kupní síla v regionech se však posledních 10 let prakticky nehýbe.

Jako dobrý příklad může posloužit Jaroslav Thurnhofer, neúspěšný kandidát z předchozích komunálních českolipských voleb z roku 2014, ve kterých se ani nedostal do zastupitelstva. Poté, co jej již nepotřebovala sklárna, kde pracoval jako manažer (jako naše sklárny nepotřebují tisíce lidí), se rozhodl, že bude starostou České Lípy. A že když pak k Lípě přidá Zahrádky, bude primátorem. To už je za 80 tisíc měsíčně.

Jeho podnikatelsko-politický záměr vycházel z jednoduché kalkulace: z necelých 30ti tisíc českolipských voličů mu k pozici starosty stačí 2000 hlasů. Do voleb vyšel s programem antibabiš, když skončil jako druhý, jako místostarosta, vzápětí vytvořil koalici s ANO.

Co dělají ostatní starostové? Až na výjimky sedí a svědčí. Nebo jste snad četli nějaké společné prohlášení starostů proti politice územních plánů? Proti intervencím státních firem do majetku jejich občanů, majetku obcí? Nebo udělali něco konkrétního proti EET? Kromě neřízené střely Pavla Novotného, a dalších pár výjimek, starostové sedí a ani nedutají.

Přesypávají se peníze z kapsy do kapsy spolu s odpovědností. Města si přehazují nemocnice s krajem, podobně jako Císařské lázně v Karlových varech, a vedle toho budují sportovní arény, které mají pozoruhodné krytí i cash-flow.

Pro nás to znamená jediný vzkaz, že dokud se neskloníme, dokud nenapojíme svou životní sílu na “sítě”, tedy dokud se nenecháme vydírat českou energetickou politikou a rozpočtovými veletoči státu, tak nemáme právo na podnikání a prakticky na svobodný život. Ano, mluvíme o morálně a ekologicky špinavém průmyslu a energetice, které proti sobě postavily mladou a starou generaci.

Životní prostředí a udržitelnost.

Ó ty naše lesy!!

Ne že by nám vadily klimatické změny a něco jsme s tím dělali. Ale naše státní lesy nebudou mít výnosy.

Koho to zajímá?

Když se tady nikdo nezajímá o nikoho? Koho zajímá zisk českých státních lesů v podmínkách, kdy Babišův Uniles dostal dotaci 3 miliardy a pod záminkou kůrovce holí celý Ještěd a dřevo odváží do rovněž dotovaného Štětí, aby zde vyrobili papír na propagandu DNES a Lidových novin?

Koho to zajímá když vidíte krajské a městské úředníky, jak buzerují mladé podnikatele kvůli čolkům, na které si zaplatili svoje znalce? Stejně jako si zaplatili na územní plány svoje inženýry.

Prostě pro život v českých regionech, v jejich věčných tragédiích, věčně  prázdných obecních kasách a rozhádaných obcích není možné udělat nic lepšího než co udělali desítky tisíc českých mladých lidí : diskrétně za sebou zavřít dveře zvenčí. Máme přece svobodnou volbu.

Není to korektní?

Víte, že se v projektu “úřadujem” primárně věnujeme problematice rodinného podnikání v Libereckém kraji. Celé té politické kašírce, versus trudné realitě. Faktem je, že jakkoli je to téma vzdálené každodenní realitě většiny našich spoluobčanů, zaměstnanců, úroveň podmínek pro samostatný individuální rozvoj, podnikavost a samostatnost, iniciativu a kreativitu, má mnoho determinantů. A ty my sledujeme.

Vzdělání/ školství:

Vychováváme v demokracii již druhou generaci dětí: jednu pro nízkokvalifikovanou práci v montovnách – tu jsme popisovali zde… a pak kavárnu pro “bullhsit jobs” – tu jsme popisovali zde….

I zde to vypadá podle oficiálních dat růžově: to, že máme školství zadarmo a všichni mají přístup ke vzdělání, ale jako s ostatními oficiálními daty, je to trochu jinak.

Spor o maturitu z matematiky není hlavním problémem našeho školství. Jsou jím znovu regiony a oblasti sociálního vyloučení. Ono to vypadá, že to není důležité, ale když případ sadistického domácího násilí vyšetřuje v Českolipské kriminálce komisař Jan Kyselka, který neví, kdo to je Anna Karenina, tak je to problém, který vás může stát život. Třeba jen z důvodu české politicko-ekonomické osy:  kavárna/ hospoda.

Prostě segregace se projevuje i v přístupu ke vzdělání, jeho výstupech.

Nerovnost vzdělávacího systému v ČR byla odhalena například v testech čtenářské gramotnosti, kde čtvrtina nejlepších českých žáků dosáhla o 105 bodů více, než čtvrtina nejhorších žáků. To je moc velký rozdíl, který by neměl být. Je to stejný rozdíl, jako ve výsledcích žáků Finska, které je v rovnosti výsledků na 7. místě, a nerovnosti výsledků žáků a Malajsii, která je na 56. místě. V ČR tento rozdíl vzrostl právě za poslední dekádu. Podobně jako s délkou stavebního řízení, i v nekonzistenci výsledků českého vzdělání jsme za Katarem, Moldavskem a Macao. Nejen s literaturou a Anno Kareninou, ale i s matematikou a přírodními vědami.

A je na bílé dni, že na tuto nerovnost má největší vliv přístup ke vzdělání, tedy původ dítěte. Zda je z chudé nebo bohaté rodiny, z rodiny vzdělané či nevzdělané a znovu zde je z města nebo z venkova. A přitom jedním ze základních úkolů státu bylo tento rozdíl mezi startovacími čarami dětí a studentů stírat. Dostal na to stovky miliard korun, má skoro milion státních zaměstnanců.

Nic. Co indikátor, to tragédie.

Sociální politika a zdravotnictví.

Nejlepší optika výkonu státu je odchod z tohoto státu. Průměrně u nás zemře sto tisíc lidí ročně.

Loni 27 tisíc z nich zemřelo na nádorová onemocnění.

To znamená, že 27 tisíc umírajících spoluobčanů se nevyhnulo kontaktu s institucionalizovaným státním zdravotnictvím. Takové ošklivé tečce za naším naivním životním příběhem, který od narození píše někdo jiný.

Obecně platí, že než zemřít v české nemocnici, tak raději otročit v té naší daňové bídě navěky. Stejně jako dezinformace o stavu ekonomiky, podnikání, školství a samosprávě, platí i mainstreamová dezinformace o stavu zdravotní péče. V případě nemocnic. Má být hlavní a v podstatě jedinou událostí výše platu lékařů, a zda je nemocnice administrativně zahrnuta pod kraj nebo město. Jako by něco změnilo na tom, že nám v ní nikdo nepomůže, že nejsou peníze na hygienické pomůcky ani na počítače. Že budeme vystaveni pohledu na vyhořelý personál, kterému už nedokážeme pomoci, protože se právě nacházíme na svém záhořově smrtelném loži.

Výhled našeho zdravotnictví na dalších 10 let je stejně optimistický, jako výhled našeho školství, našich lesů, naší ekonomiky.

Jenom Alzheimera má půl milionu lidí, latentně milion. A už teď chybí 16 tisíc lůžek pro pacienty s celodenní péčí. Takže “testujeme nový systém.” Říká se mu rozbití rodiny, ve jménu práva na rodinu, tedy institut domácí péči.

Ve stručnosti čekáme na to, až nám v nemocnici řeknou: nemáme pro vás místo, běžte domů a zavěste svých průměrných 60 měsíců umírání na krk vašim dětem. Jo a ať za vás nezapomenou zaplatit těch 300 korun za metr čtvereční nájmu nebo 110 tisíc na metr čtvereční hypotéky.

A za to dostanou od státu průměrných českých 4000 Kč příspěvku na péči za měsíc. Za péči, za kterou si v nemocnici účtují obce a kraje 1300 korun za den a noc – bez péče, a buďme realisté, to je ten lepší scénář.

A následně nás sociální pracovnice chodí kontrolovat, zda pečujeme o své umírající rodiče řádně a vydírají nás, že i to hrozné bude ještě horší. Pokud jim neodevzdáme ten zbyteček, co nám zbyl na to zdravotnictví doma. “Pro naše učitele. Pro naše lékaře. Pro naše starosty. Pro naše lesy.”

A v tomto místě se politika státu začíná křížit: rakovináři se mají starat o alzheimeriky v místech s nefungující infrastrukturou a příšernou nemocnicí, s kontrolami, které lezou až do ložnic, s razítky na všechno, s povolovacími a právními procedurami táhnoucími se roky, takže se jich tisíce Čechů nikdy nedožijí a s EET pro případ, kdyby si chtěly opatrovnice – nepřiznané zdravotnice, přivydělat na rynku prodejem domácího koláče.

Útěchou snad může být, že i u nás platí výrok slavného francouzského romanopisce Michela Houellebecqa, autora knihy o lidech na antidepresivech:

“Jediný správně zúřadovaný občan je mrtvý občan.”

Volby: Jediná volba, která není volbou.

V Liberci se STAN se nedohodl s TOP 01:  čteme v dalším článku o ničem, přesněji o přežití další splátky hypotéky autora. Prý kdysi Kalousek zahlížel na dnešní funkcionáře STAN, kteří si mezi tím za peníze přerozdělené z měst, nakoupili hlasy babiček na venkově a “hlavně nenápadně” odtud dělají náhončí ministerstvům a oligarchům. 

Koho to zajímá? To je od dob povolební opoziční smlouvy ODS/ČSSD asi stejně tak hodnotná a objevná informace, jako že se komunisti dohodli s velkokapitalistou, nebo že ODS skončila v koalici s ANO, aby společně “makali”, tedy další čtyři roky “budovaly/ opravovaly městský bazén.“

Zajímá snad někoho, že baristka ve Starbucks si odžívá svou animozitu s kolegou? Že obchodní manažer firmy Blažek pamatuje, jak jej před deseti lety urazil klient? Zajímá někoho, že firma nemá ráda nějakého svého dodavatele? Nebo že jí vydírá zaměstnanec? Kariérní politici už ztratili kredit a náhončí voleb jsou čím dál méně důvěryhodní. Na podstatné věci se nás totiž nikdo neptá, naše osobní volba nemá na náš život žádný vliv.

Do další dekády vstupujeme s tím, že není koho volit, není proč volit, není co volit a mnohde ani volby nejsou. Spíše než kolektivní volby, nás čekají osobní výzvy.

Výzvy.

První výzvou je zvládnout vztahy. Zvládnout vztahy v rodině, v sousedství, v práci, vztahy ke státu.

Statistiky mluví o tom, že mezi sousedy přibývá fyzického násilí. Že násilí v rodinách nejen že neubývá, ale se stárnutím populace přibývá násilí seniorů a násilí na seniorech. S nástupem psychiatrických onemocněních pak přibývají i konflikty s nimi nebo díky nim. Mladí lidé mají pocit, že jim staří ujídají z mísy a “zničili jim planetu”, staří zase stahují mileniány k sobě do hrobu.

Nová linie zákopů je tvořena ekologickými výzvami, zákopovou válkou staří/mladí. Staří vychovali současnou generaci ne svými proklamacemi, ale svými skutky. Politikou “urvi co můžeš.” Urvi kus půdy a urvi kus dotací. Urvi kus továrny a urvi kus zisku. Urvi post a urvi kus státních peněz. A mladí se nyní dívají na krajinu po bitvě a říkají:

A co zbylo na urvání nám?

V první řadě je tedy výzvou udržet si své vlastní hranice. Svou integritu a suverenitu. Udržet si otevřený přístup k informacím a držet se v jejich proudu kormidlem zdravého rozumu, osobní zkušenosti, životního záměru a sdílených hodnot.

Udržet si svůj vlastní majetek a prostředky k životu a na stáří. Udržet si peníze navzdory konzumu a reklamám, navzdory frenetickému zdanění, požadavkům rodiny. Svoboda znamená nečekat pomoc od nikoho kdy současně platí, že jenom silný jedinec může pomoci slabšímu.

Odstup, emocionální a biologický detox, odpuštění.

Havloidní svině” nebo “neonáckové, hnojomety a trollové” to je úplně jedno. Ani jedni nevědí, kudy kam. Jedni šilhají směr Čína nebo Rusko, druzí Německo nebo NATO. Úplně zbytečně. Dokud si na sebe sami nevyděláme, dokud se nedokážeme postarat, abychom tady měli co jíst, dokud si sami nazařídíme, aby naši rodiče umírali jako lidé, dokud se k sobě nedokážeme chovat laskavě a upřímně, tak za nás nikdo naši budoucnost nevyřeší. Na jedné straně hranic nás už mají plné zuby, na druhé straně nás vítá stará dobrá chudoba, špína, hrubost a ošklivost. Teď už je to fakt jenom na nás.

Je třeba poodstoupit od té připoutanosti ke každodenní rutině a rozhlédnout se po krajině historie této země, neopakovat její chyby a navázat na její úspěchy.

A mezi zásadní historické chyby patří ego a nezvládnuté emoce. Nedostatek sebereflexe, nedostatek úcty a nedostatek pokory, skromnosti a vděku.

Neodstatek odstupu od sebe samých.

V sekulární společnosti, která nemá sebeočišťující mechanizmy, nemá své “rituály odpuštění” ani “nových začátků” nechť je prostředkem ke zvládnutí vztahů a každodenní interakce s okolím odstup, kázeň a očištění. Spolu s celoživotním vzdělávání nám pomohou nahlédnout za oponu hry, ve které máme roli, kterou jsme nepsali sami.

Umírání, nemoc a smrt.

Další výzvou přicházejícího desetiletí bude smrt. Myslíme špatná smrt.

Umírání bude tématem dalších dekád, myslíme špatné umírání.

Šílenství bude naše téma, myslíme šílenství ztráty paměti a soudnosti, schopnosti nahlédnout svůj vlastní stav

Péče o umírající bude naše téma. Péče o nás, o lidi. Ze strany nás, lidí.

Neskloňujeme zde slovo krize, ani klimatické změny – ty totiž neexistují, pokud nemají odezvu, nemají publikum, nemají oběti. Zde pouze otevíráme téma, jak se starat o dementního příbuzného v době nedostatku vody, jak poklízet příbuzné ve spoustě zvířeného prachu ze suché půdy, kde vzít na vitamíny a drahé jídlo pro nemocné děti v době ztráty práce, jak zvládnout stav úzkosti ze znárodněné firmy nebo konfiskaci půdy ve prospěch korporátů nebo zakleknutí mafie stát/organizovaný právní zločin. Jak ustát boj o dotace mezi venkovem a městem, jak přežít sociální nepokoje, jak se zachovat v eskalujícím cynismu, agresivitě, úpadku a násilí.

A šipka vede stále jen směrem k nám.

K našemu osobnostnímu rozvoji, naší fyzické i psychické kondici, našim prioritám a hodnotovému žebříčku, k naší připravenosti, našim vztahům. K našemu charakteru.

Rodina.

Přichází doba žen. Matek bez ohledu na to, zda jsou z města nebo z vesnice.

Sester, dcer a přítelkyň, které budou opečovávat své děti, pochovávat své rodiče nebo stát v čele svých států.

Přichází doba bojovnic za rovná práva sexuálních menšin, revolucionářek hnutí “child free” a #me too, panenských klimatických aktivistek, doba ministryň a předsedkyní vlád.

A nebo také doba ošklivých soudružek, tlustých kariérních podvodnic,  povolných lhářek moci, věrných ochránkyň korupce, zrádkyň své země. Být ženou je stejná kvalifikace, jako být mužem. I v tomto případě hraje hlavní roli charakter.

Stát: budoucnost patří odvaze.

Abychom zvládli výzvy budoucnosti, naším primárním úkolem je zvládnout stát. Zvládnout úchylky a deviace. Zvládnout stát napojený na zločin, zločin napojený na stát.

Stát neviňátko, stát naivku, stát alibistu. Stát psychopata, stát lháře, stát slizkého sňatkového podvodníka, stát deviantního zlomyslného úchyla a blázna.

Stát, v jehož čele stojí paranoidní oligarcha a šílený monarcha, jejichž dvorním šaškem jsou média.

Vybírat si z těchto úchylek, znamená volit kolektivní sebevraždu.

Rok 2020 je novým začátkem, milostí, které se nám dostává každého roku, novým reparátem. Novou volbou. Zapomeňme na chvíli na pohádky na dobrou noc o tom, jak se máme dobře i na katastrofické scénáře, jak se budeme mít ještě hůř. Podívejme se na svět kolem sebe novýma očima, očima Nového roku.

A vezměme rozum do hrsti. Společně.

Naší proměnnou je čas. Čas je náš život, nic jiného nemáme.

Čekat 17 let na výsledek soudu, znamená zaplatit za iluzi demokracie a práva vlastním životem. 

Čekat 256 dní na právo stavět pro svou rodinu úkryt před přírodou, znamená vzdát se svého práva na život.

Čekat 60 měsíců na smrt v českých ordinacích, znamená torturu, která není slučitelná s humanitou a civilizací.

Čekat každé 4 roky na iluzi změny jako jediného práva na projevení své vůle, je pošetilost a rezignace na svou suverénní integritu.

Vstaňme z našich kolen a vezměme svůj život do vlastních rukou.

Budoucnost patří odvaze.

Nebojte se toho, že vaší svobodu někdo nazývá porušováním zákona. Zákon existuje jenom jeden jediný: je to zákon rovnosti všech lidí, zákon volných příležitostí a spravedlivě sdílených zdrojů, zákon naplnění vlastního potenciálu, talentu a snů, zákon zachování života na této planetě. A tento zákon v této zemi není vymahatelný a byl nahrazený “zákonem – útlakem”.

Tato země zaměnila právo na život za zákon smrti.

Nedbejte ho. Nebojte se jich. Dbejte budoucnosti své země, své planety.

Budoucnost je bez státu. Budoucnost je bez daní. Budoucnost je bez hry na zákony a právo. Budoucnost je bez voleb.

Buďto ji zvládneme, nebo ne.

Pro tuto chvíli, pro tuto dekádu, která odchází,  si uvědomme, že život bez státu už jsme zvládli.

Že nezvládáme život se státem.

Takže přátelé, ti, kteří nás milují, i ti, kteří nás nenávidí:

Mnoho úspěchů a splněných předsevzetí v roce 2020.

Může se ti také líbit...

2 komentáře

  1. Jan Cidrych napsal:

    Vážení přátelé .Z naší země se stala montovna a odpadkový koš Evropy .Na vedoucích místech ve vládě jsou vlastizrádci a korupčníci ,kteří ta peníze zradí svou vlast .

    • Jaromír Mayer napsal:

      Vážený příteli.
      Z naší země udělal montovnu Miloš Zeman společně s Václavem Klausem, svého času v opoziční smlouvě zaručující bezmezné vládnutí.
      Za odpadkový koš si můžeme sami, když se jediným a rozhodujícím měřítkem kvality stala cena v záporném slova smyslu, tj. čím levnější, tím lepší.
      A ve vládě sedí momentálně největší nenehla novodobých dějin ČR. Takový bordel, co je dnes, zvyšování daní, perzekuce nepohodlných firem, poplatky, zákazy, to snad nebylo ani za Kalouska. A 30% ovcí jim to žere i s navijákem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

RSS