Voda, jádro a jídlo, jak se to rýmuje, aneb 12 procent ze všeho

Říkal jsem si v průběhu posledního lednového týdne 2020, jak krásně vydatně prší. Jenže dnes mi psala máma, že jim vyschla studna. Teď, v lednu. To se nikdy nestalo.

Vybavil jsem si, že jsem viděl, jak všechna ta dešťová voda stékala ihned po silnicích a polích dolů k řece Nise…A nejen od nás.

Aby ne. Dnešní zemědělství a dnešní zemědělská půda nemá s “děláním se zemí” mnoho společného. A jako taková, vodu nezadrží. Travaři na trh žádné jídlo nedoručí a tráva pije vodu víc, než les. Odborná veřejnost tyto novodobé sklízeče dotací, kteří za dotace pouze sekají a honí po loukách pár “dobytčích jednotek” označuje jako “zemědělce z Václaváku.” U nás jim říkáme spekulanti s půdou.

Teď nově mám nejraději, když jim SZIF uznal rasu quessantských oveček velikosti koček, jako “čtvrtku dobytčí jednotky” – tedy jako velkou ovci, a hned jich tady máme stovky.

Ovšem tento kraj byl dříve potravinově soběstačný. Co to je dříve? Tisíc let. A teď  se zamyslíme, proč je to dnes jinak. Jak naše voda a naše obživa, souvisejí s institucionalizovanou pravdou:

Pravda a čas

Dozvídáme se pravdu vždy až z jejího konce, až když je pozdě. Zde je příklad:

Minulý týden vyšly titulky, že skokově zdražuje zelenina. Proč? Údajně proto, že  ve Španělsku měli bouřku…to je institucionalizovaná verze pravdy, pravda mainstreamová, mediálně/politická. Ve skutečnosti je to proto, že my si nedokážeme vypěstovat vlastní zeleninu a kupujeme ji ze Španělska, kde mají nesrovnatelně horší podmínky k jejímu pěstování, (tohle se „stalo“ dole pod Valencií, kde je prakticky poušť) a mají stejné dotace jako my na to naše seno a jednu krávu na 5 hektarů.

Je třeba mluvit o tom, že my si neumíme spravovat vlastní zdroje. Ani přírodní, ani finanční, ani lidské. Ano, klima přímo ovlivňuje naše šance na přežití. Ale nejen počasí, ale ještě něco. Institucionalizovaný stát. V našem projektu “úřadujem” se věnujeme regionálním a místním institucím. Tak teď se podíváme jak, jak v souvislosti s tím, že nám mizí voda ze studní, vypadá jejich regionální politika:

Když jsem načal tu řeku Nisu, která odnesla déšť, tak právě u jejího toku je přírodní zdroj minerálních vod. Na tento zdroj se vztahuje zákonná ochrana a ochranné pásmo. A v jako takovém se zde např. nemůže v zimním období používat posypová sůl.

Nedávno bývalou Vratislavickou kyselku koupila firma vyrábějící sirupy a začala s regenerací té ruiny co tam zbyla. Dnes už nejen po komunistech, ale po těch 30ti letech “příležitostí v Pojdeštědí”, kdy se dříve prosperujícím, dnes vybydleným manufakturám a továrnám, říká brownfieldy. To bylo slávy. Vedení obce a kraje přidalo ruku k dílu, společně se vyfotili. Soukromá firma už obstará zbytek.

Co se týká činnosti obce, tak její akceptování téhož ochranného pásma tkvěla v tom, že celou minulou a letošní zimu – nezimu je v ochranném pásmu Vratislavické kyselky, na téměr neužívané silnice, používán k posypu materiál, který vypadá jako posypová sůl, chová se jako posypová sůl a stejně tak i v deštích teče. Takže šup se solí na louku, šup do lesa a šup do přírodního zdroje minerální vody.

To celé kvůli dvěma centimetrům sněhu, jak o tom zpíval Jarek Nohavice ve své Ladovské zimě už v roce 2006. Neumím si představit, že by se toto dělo kdekoli v Alpách, když už si hrajeme na ty hory a rekreaci. Zato si dovedu představit ty faktury za tu sůl.

• 

• 

Dolování, kácení a institucionalizovaná energie

Na jednu stranu regionální politici a úředníci sbírají předvolební body za protesty proti proti rozšíření dolu Turóv, “aby obyvatelům nevyschly zdroje pitné vody”, (protesty, které politici/média ukradli občanům, aktivistům a “občanské společnosti”), na druhou stranu titíž úředníci/média mlčí k daleko většímu ohrožení regionálních zdrojů vody:

k plánované těžbě uranu ve Stráži. A tady začíná být naše hra o vodu těžší.

Těžba uranu souvisí s energetickou politikou “jádra”, tzn. se schválenou vládní energetickou koncepcí, podle které do roku 2040 mají Dukovany a Temelín produkovat 50 % energie “bezuhlíkových.” Tak to interpretuje jaderná lobby.

My ovšem víme, jak vypadá “ekologie” i s takovou banalitou, jako jsou dotované kompostéry. A teď si ty kompostéry vynásobte zakázkou na dostavbu jaderných elektráren, která  na tuto “ekologii” plánuje 250 – 300 miliard. Prakticky neúvěrovatelných a fakticky investičně nenávratných.

Ovšem to je náklad jen za technologie reaktorů, pro ČEZ. Kde když se tohle zvěrstvo schvalovalo, tak uvnitř ČEZu drobní akcionáři hrozili žalobami, a tehdy se ČEZ roztrhl na dvě divize: “špinavou” a “čistou.” A jádro …. zůstalo na té špinavé straně.

Proč? Protože kvůli uranu, který přímo souvisí s tím naším uhlím.

“Kraj”, pokud nyní brojí proti uhlí, nahrává uranu. Protože z něj by mohlo “kraji” něco kápnout, stejně jako v krušnohoří z lithia. Jednají za zavřenými dveřmi a za našimi zády, takže těžko říci, jak jsou jednání daleko, ale co víme už nyní, že pokud se zde něco stane, tak je to kraj a místní samospráva, kteří nám neřekne pravdu. Pro příklad:

Dva a půl měsíce po výbuchu toxických odpadů ve Stráži pod Ralskem, dodnes není informačně vysycena jejich příčina. Kdy podezření vzbuzují jen informace, že “požár v areálu rozšířili hasiči”. Ti mají ve skutečnosti přísná pravidla, jak se v hořícím areálu pohybovat. Nevíme zase nic, jako jsme nevěděli za předchozího režimu, když byl kontaminovaný vzduch a zjistili jsme to náhodou, když jeden pěstitel šneků na export do Francie je neprodal, protože udělali testy a šneci byli plní jedu.

A dnes se dozvíme, že Liberecký kraj může dva a půl měsíce postrádat sanitky, které jsou údajně kontaminované, respektive hledá se “kulaté razítko,” které bloudí kdesi mimo region.

Také vás napadne, jak kontaminovaní byli asi ti lidé, kteří – už bez kulatého razítka (a bez odškodného), chodí mezi námi? Jak by na tom byli šneci ze Stráže? A to je jenom “starý sklad”, který “procházel všemi zákonnými parametry a kontrolami”. Jak asi bude vypadat těžba uranu a kolik za ní zaplatíme. Zase…

Když mluvíme o vodě, tak kolik vody je dosud kontaminované po té předchozí těžbě uranu z let 1967-97. Cituji: ”…při chemické těžbě uranu bylo postupně vtlačeno 4,1 milionu tun kyseliny sírové, 320.000 tun kyseliny dusičné a pro výrobu uranového koncentrátu použito 112.000 tun čpavku. Kontaminováno bylo asi 369 milionů metrů krychlových podzemních vod na ploše 27 kilometrů čtverečních.” 

Tady odtud jsme roztáčeli kola atomového zbrojení a studené války. Jsme opravdu, v současné české zahraniční politice, tak pevní v kramflecích, abychom tuto hru nezopakovali? Když vidíme vedle v Polsku, jak se dostali do prakticky nezvratné situace vymahatelnosti skrze manipulace s ústavním soudem?

Když vidíme, jak Orbán odmítá respektovat rozhodnutí soudu pro odškodnění bývalých vězňů, kteří byli vystaveni nelidskému týrání? Když vidíme, jak předvolební výzkumy na Slovensku ukazují směrem na SMER a Kotlebu? A když vidíme, jak vypadá naše hospodářství a rozpouštění rezerv? Opravdu jsme si jistí, že nezopakujeme své vlastní dějiny? A neopakujeme je náhodou už nyní?

Tak a teď malá místní politika

Na sanaci kontaminace vody po těžbě uranu dostalo Diamo, od nás od lidí, 25 miliard korun. Prý: “Pokud by se neprováděla sanace, ohrozilo by to rozsáhlou zásobárnu pitných vod pro střední a severní Čechy v nadloží turonské zvodni.” Faktem je, že za peníze Diamo, tedy nás, koupil bývalý ředitel Diamo Rychtařík majetek a pozemky v Křižanech. A hned tam začal zvyšovat autoritu, jak byl zvyklý “zminula.”

Samozřejmě že všude byla kontaminace. V praxi to vypadalo tak, že nechal zaměstnanci Diamo buzerovat majitele tamních luk a polí (které možná chtěl koupit, možná se jen předváděl, ale byly v sousedství s jeho farmou, zatímco ty v lese nechali napokoji).

Aniž by na pozemcích v okolí pozemků svého ředitele zaměstnanci Diamo odvedli za korunu práce, dávají najevo, kdo je “v kraji” pánem. Jezdí si kam chtějí, dělají si tam co chtějí, s nikým nic nekonzultují a … lžou. Ta sanace vypadá tak, že letos v dubnu, tři chlapi z Diamo, celé tři dny, chodili po Křižanech, a nesli si v ruce jedinou cedulku “zákaz vstupu.”

Ke stabilizované díře v zemi, která zde zbyla po předchozí těžbě granitu a fluoritu, které s kontaminací vody uranem nemají nic společného a do toho kopce pod malým Ještědem těžko prosáknou už jen proto, že by si pod ní Rychtařík nekoupil farmu. Když se okázale procházeli po vyčištěných pozemcích, které před tím desítky let nechali zničit a zarůst, a lidem se nelíbilo, že tam kejklují s  cedulku “zákaz vstupu”, zatímco díry v lese nechávají tak, jak jsou, tak přišli znovu. A nesli si kolíky, jako bývalí správci JZD a Statků. A vykolíkovali jako “nutnou k sanaci” louky těm, kteří poukázali na tu klasickou mocenskou kombinaci zastrašování, zneužívání moci a znárodňování.  Takto u nás tedy souvisí peníze s mocí. A s vodou.

• 

• 

• 

Státní firmy utrácejí naše miliardy, protože potřebují udržovat připravené vrtné soupravy a zaměstnance na “zářné zítřky” uranu. Falšují geologické mapy stejně, jako jiní státní úředníci falšují registry, výskyty “ohrožených druhů” nebo sami sobě podepisují smlouvy. Občas vezmou pilu a zničí kus lesa a nechají v něm pastvu pro požár a pro kůrovce, kterou následně chce stát – jenom pod jinou institucí –  také “sanovat” a také od nás. Tak si představme, jak se tatáž parta a tíž úředníci, postaví k obnovení těžby uranu. A jak se postaví k vodě…

Týden po této akci v Křižanech si tehdejší ředitel Daimo Rychtařík došel na Ministerstvo průmyslu a obchodu k Havlíčkovi pro výpověď, protože to už fakt nebylo možné. Místo “ochrany Ostravska” a “turoňské zvodně” se v místě jeho bydliště jeho zaměstnanci chovali jako gestapo. Chudák starý Šíba v Křižanech přišel o louku a její cenu, vztahy mezi sousedy napjaté vágními majetkovými pravidly a výkladem práva se ještě více napjaly, nějaké povolení k vjezdu na cizí pozemek, nějaké zákony které platí pro nás, to všechno jde stranou “vyšším zájmům,” zájmům energetické lobby, zájmům prolongování komunistické politiky “tato zem patří nám”. Voda a životní prostředí jsou to poslední, o co v globální i lokální politice v této zemi jde.

Ve skutečnosti jde stále o politiku centralizace a “institucionalizace” našich zdrojů, ve kterých, i v případě potravin, zemědělství, jádra a uranu, jdeme také “proti proudu”. Proti vodě.

Prostě pokud se něco o naší vodě dozvíme, budeme

• poslední
• až zase bude pozdě.

Jde to, jenom jinde

Bezpečná a udržitelná produkce energie je diverzifikovaná produkce. Stejně jako bezpečná produkce jiného zdroje – potravin. To znamená, že každý si máme svou energii vyrobit sám v maximální možné míře, stejně jako potraviny. To znamená, nenechat se zavírat do paneláků a do montoven, když máme kolem sebe tisíce hektarů prázdné, nevyužité půdy. A když máme státní zaměstnance, které máme, kteří lžou jako z partesu.

Jde to. Kousek za hranicemi v Německu za hranicemi . Například Ostritz, je ves prakticky bez elektrických drátů. Energeticky plně suverénní. Hned vedle je klášter Marienthal, který ukazuje jak na ekologickou produkci a zpracování potravin.

Zatímco u nás

jsou to právě kraje, které blokují když ne přímo soukromé podnikání a rozvoj občanské aktivity v obcích, tak například výstavbu větrníků.

Klasika: samy kraje a obce nic nenavrhnou, samy nic nedělají, a jako s těmi brownfieldy, sesypou se až na ty, kteří do toho jdou.

Teď snad v jihočeském kraji úředníci povolili výstavbu větrníků, ovšem až když jim investoři slíbili, že jim za razítka také něco dají. Formou akcií si občané budou moci kus energie koupit. Ale to si můžeme v ČEZ koupit už teď, je to komedie. Prostě jde to příliš pomalu v době, kdy bojujeme o čas a o vodu.

Každopádně větrníky za uvolněnou vládní investici 12 mld. by mohly vyrobit až 1000 megawattů energie, což je polovina energie ze solárních farem. Nebo… jednoho bloku Temelína.

Pro nás – méně uranu. A u nás fouká, že? Ovšem loajalita krajů? Ti si padají do náruče na setkání hejtmanů, ale jinak, každý si hraje sám na sebe. Jde těm krajským a místním úředníkům skutečně o tu přírodu, o tu vodu, o nás? Na to myslím nemusíme příliš odpovídat, protože na to již dostatečně odpověděli sami.

Sjezdovky na vodě

Již jsme si výše sepsali, jak úředníci a politici „bojují“ proti rozšíření dolu Turów. Na druhou stranu stejní politici a úředníci povolí kácení sedmi hektarů lesa na Ještědu kvůli sjezdovkám.

Je druhého února a na Ještědu se nedá ani sáňkovat. To ovšem není jen letos, že?

Právě díky klimatickým změnám, přesněji díky morálce úředníků místní samosprávy,  úředníci zlikvidovali jedinou sjezdovku v Lužických horách, na Horní Světlé. Pamatujete? Přišlo oteplování, nesněžilo a mařenický Obecní úřad vyměřil rodině Horáků 100 tisíc nájemného za kousek louky, kterou měl v držbě spolu s Pozemkovým fondem. 100 tisíc korun za cca. hektar louky, zbytek patřil Horákovým.

A stejný Mařenický úřad pronajmul desítky hektarů lesa za jednu korunu “kamarádovi” Petrovi Krajčíkovi.

Neprodali Horákům ten pozemek, který dnes leží ladem. Právě kvůli tomu, aby je mohli vydírat likvidačním nájemným. Za které si pak “obce” ve volbách kupují hlasy. Své platy.

V hospodě v Mařenicích tehdejší starosta Tlustý vykřikoval, že “Horákovi mají tisíce za den” a štval své “voliče” proti dvěma místním podnikatelům, jako za Gottwalda. Krytý STANem.

Zatímco on měl lístek na vlek pro sebe a vnuky zadarmo. Zde si pro představu můžete pustit pár zvukových záznamů z jednání obecního zastupitelstva.

Horákovi to se sjezdovkou vzdali v zimě 2014. Úředníci je utahali, jako v době kontingentů utahali ty, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Neměli na vodní dělo, starý pan Horák se synem nahazovali na sjezdovku sníh lopatou, někdy celé noci. “Už to poznám, kdy bude sněžit, jsem tak vystresovaný, že jsem si vypěstoval cit na meteorologii jako rosnička” říkal.

Tu sjezdovku na Luž tehdy také to řešil  “kraj”, stejně jako tu současnou na Ještěd. A vyřešil to tak, že Horákovi skončili, a s nimi skončila ta sjezdovka a žádná tam není. Obec si na to netroufne, odkazuje na to, že “není sníh”.

A dnes? Dnes  řešíme “ty lesy,” kterých se tíž úředníci, téhož kraje, v téže době, zbavovali za korunu nájemného. Protože to nebyly lesy, ale katastrofa, která z jedné strany zvala ke stolu kůrovce a z druhé požár.

A ťeď? Jako s tou sanací po Diamo. Zase natahují ruku směrem k nám. Prý státní Lesy nemají tržby, tak jim je máme sanovat. Teď, když dochází ve studnách voda a zdražuje se jídlo. Také cítíte, že to začíná být buď a nebo? Buď oni, nebo my?

Pamatujete?

• “Ne – u nás sucho není”, tvrdili regionální  úřednící a úředníci místní samosprávy v roce 2015, kdy žačalo být kritické.
• “Ne u nás není kůrovec”, ten je na Vysočině„, tvrdili v roce 2017. Zase aby nemuseli nic dělat.
• “Ne, to není zdravé dřevo, co odváží dotovaný Babišův Uniles po tisících kubících, to je kůrovec” tvrdí dnes.
• “No a co, tam z těch holin odtekla voda, co mám dělat.” Budou tvrdit za rok. A jejich hlavní téma bude, s kým se zrovna pohádali a s kým jsou kamarádi, a jako ta velká politika.

Ačkoli jak víme, peče to v koalicích každý s každým, ano neano. Schválně si přečtěte strategii “demokratického bloku” za STAN, to je jak když mluví Filip s Jurečkou a Hamáčkem dohromady – striktně o sobě. Ti nám opravdu o našich studnách a energii neřeknou ani slovo.

A co tvrdíme my? Tito lidé nejsou kompetentní spravovat veřejný majetek, ale především nejsou kompetentní zasahovat do našich životů. Do naší šance přežít.

U nás v Liberci je to vůbec celé na levačku s tou úřednickou “ekologií“. Na jednu stranu odbor životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Libereckého kraje přísahá, že není možné, aby na určitém místě vznikla černá skládka a na stejném soukromém pozemku načerno zřídí skládku Statutární město Liberec.

A když má město uklidit bioodpad z lesíka, tak ho v prosinci nahrabe do igelitových pytlů a nechá je tam dva měsíce nebo tak dlouho, dokud v těch pytlích bioodpad nezetleje a pytle neulítnou zpět do toho uklizeného lesíka…

Institucionalizovaná pravda a institucionalizovaná lež

Takže už víme jaké je české pojetí energetiky, těžby, potravinové soběstačnosti, pojmu zemědělství, jak solit, kde udělat paseku pro sjezdovku bez sněhu a jak pohrabat lesík.

Co je pro nás podstatné? Ta SMSka od mámy:

“Pepo, nemáme vodu ve studně. Můžeme si během dne přijet pro vodu do PET lahví?”

Jasně, že mohli. Migrace za vodou právě začíná. Jen mi zůstal rozum stát, jak může v údolí po vydatných deštích dojít voda v lednu? Co bude v červnu?

A pak jsem začal přemýšlet a rozhlédl jsem se kolem sebe. A viděl jsem, jak ta institucionalizovaná “samospráva” souvisí s institucionalizovanou pravdou. S institucionalizovanou lží. Jak lži volebních programů souvisí se lží soudních rozsudků.

A žačal jsem chápat novou strategii lži. Odkládání. Odkládání řešení kritických situací, souvisí s odkládáním rozhodnutí. A na špičce moci to znamená odkládání soudních rozsudků. Odkládání pravdy, znamená přikládání lži.

Minulý týden padl rozsudek pro Metrostav z úst pražské soudkyně Mgr. Ivy Říhové, v boční větvi korupční kauzy Rath. Druhé větve kauzy bývalého regionálního hejtmana Ratha. Metrostav dostal 3 roky distanc od státních tendrů za to, že manipuloval soutěže o veřejné zakázky.

Odsouzená Kottová to říkala do telefonu svému manželovi jasně: “Hotovo, 12 procent od Metrostavu„

Že by ten Metrostav dával svá “procenta za všechno” hejtmanům všude, jenom ne v Liberci? A proč tedy zakázka na opravu libereckého kostela Máří Magdalény měla údajnou hodnotu 65 milionů? To znamená, jak tvrdí státní zástupce, že byla nafouknutá o 23 milionů? Tedy o více než 30%? A měla být placená z evropských fondů, stejně jako ty průběžné “nárokové” dotace na ty liberecké louky a sjezdovky?

Pořád nevíme? Nebo máme jiný soud? V regionech platí jiné právo?

“Shodou okolností” minulý týden Krajský soud v Hradci Králové “odložil” na neurčito kauzu falešného konkurzu Golf Ještěd, ve kterém byli zapojeni liberečtí a ústečtí soudci v tzv. konkurzní mafii.

18 let hraje soud s našim příbuzným Alešem Vébrem hru na “institucionalizovanou pravdu.” Hru na odkládání spravedlnosti, resuscitaci lži.

18 let drží energetické pole Libereckého kraje a regionální politiky pod pokličkou lži.

Je to dva měsíce co můj táta umřel. Úředníci ho dusili celých 30 let soběstačného podnikání. Jeho bratranec Aleš Vébr má potřetí po sobě zápal plic.

Lež, nespravedlnost a zločin, nekonečný řetězec malých lumpáren, který vede od nás z baráku až nahoru na Luž, upředli silně toxický filtr, přes který nemůžeme v této zemi dýchat. A nemůžeme v ní tedy ani žít.

S odložením kauzy Golf Liberec jsem pochopil, proč Krajský soud odkládá i tu jednoduchou kauzu Půta/Metrostav, kterou rozhodla mladá pražská soudkyně distancem Metrostavu. Který se TAKÉ bije v prsa, že “ON NIKDY” a “Oni to na mě narafičili.” Budeme také čekat 18 let na to, abychom mohli říci pravdu?

Začínám chápat, že cesta vody je cestou pravdy.

A že pravda je cestou k našemu přežití.

Je to složité? Vůbec…!

Když lžou zaměstnanci státu v jednom, lžou ve všem.

A když se lže v jednom kraji, tak lžou ve všech.

A když lže jeden, lžou všichni.

Takže: pokud se nechceme v blízké době nechat vyhladovět a pustit na migrační pochod jako před 6 lety uprchlíci ze syrských vesnic, je třeba pochopit, že počasí souvisí s vodou a voda s jídlem. S naším jídlem. A že jídlo souvisí s přírodou. S naší přírodou. Alespoň takto tomu rozuměli naši předci tisíc let, kdy byl tento kraj plně soběstačný. To znamená plně schopný řešit svou vlastní existenci, existenci lidí, kteří v něm žili, kteří jej budovali stejně, jako jej spravujeme my, lidi, my živnostníci, řemeslníci, zahrádkáři, soukromí podnikatelé a další.

Dívejte se kolem sebe jako my – v detailech. 

Uvidíte, že současná nástroje státu, nástroje moci, leží ne v přímé lži, ale v prolongaci lži minulé. 

A že zdejší lež má velmi dlouhou životnost.

A dnešní otázka zní, zda životnost české lži bude delší, než je životnost naše.