Aleš Vébr – nekrolog

Oblíbený kamarád s velkým otevřeným srdcem, sociálně cítící a rozdávající, nezastavitelný a neúnavný bojovník za spravedlnost.

Psát a počítat ho naučili v základní škole ve Vratislavicích nad Nisou, na gymnázium jezdil do Liberce. Chtěl se pak věnovat spravedlnosti, tak se na konci minulého režimu probojoval na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Ale rebelství se nevyučuje, to se v člověku prostě probouzí. V Alešové případě zalévané nespravedlností a kořeněné bezmocí. Třeba vůči nedosažitelnosti elementárního práva. Nejen pro sebe, ale právě i pro ostatní.

Aleš byl jen jednou z tisíců obětí divoké transformace devadesátých let a mdlého soudnictví dalších dekád, jen na rozdíl od těch ostatních obětí, kteří už dnes mnohdy také nejsou mezi námi, se o něm vědělo. Ty stovky bezejmenných zneužitých, obětovaných, cynicky vysmívaných a okradených souputníků, kteří s ním sdíleli sen o znovu hrdé a soběstačné zemi, v něm měli zastání a vzor. A ty tisíce ještě bezejmennějších, poslušných, převlečených a nevystupujících z řady, kteří dodnes ctí “staré pořádky dobré pořádky”, jej neměli rádi, protože nastavoval zrcadlo jejich zbabělosti a lhostejnosti, jako životní strategii. A ti predátoři, kterým převlečení státní zaměstnanci udělali stafáž, ti, na které Aleš ukazoval prstem, jej nenáviděli. A nenáviděli celou jeho rodinu, respektive když si netroufli přímo na něj, tak šli zezadu. Bez slitování. Bez slitování k dětem, k zvířatům, k předkům, k majetku a ke krajině. A jak je jejich zvykem, útočili ve smečkách. Ať to byla mafie otevřených korupčníků z jeho mediální kauzy „pět na stole v českých“, nebo ti skrytí supi, kteří stejně jako on začali podnikat hned zkraje devadesátých let, ale na rozdíl od něho, mj. zničili celé rodiny importovaným gamblerstvím ve vyhladovělých pohraničních hospodách a v samotném centru Liberce pak dětský vkus dryáčnickými kýči uprostřed tisíc let budovaného historického jádra architektonicky konzistentního Liberce – víme všichni o kom je řeč.  Ti všichni si potřebovali zdůvodnit, že svět není o spravedlnosti, že svět je buďto o přizdilezení nebo o bezskupulózní sprosté rujné drzosti, a že to je tak správné.

Alešova životní stopa je na rozdíl od škály dekontextovaných útržků či otevřených drbů po nactiutrhajících lží hluboká, přehledná a konzistentní.  Stejně jako v případě těch, kterým stál v cestě, snadno ověřitelná.

Aleš průkazně pečoval o památku a odkaz své rodiny. Své podnikání založil na rodinné tradici a úctě k předkům. Totéž se týkalo jeho vztahu k českému národu. Aleš byl jedním ze zakladatelů a později předsedou Národně socialistické mládeže. Strany, která se hlásila k ideálům 1. československé republiky. Aktivně se účastnil protikomunistického odboje před listopadem 1989. Ale ne s klíči v ruce na náměstích. Byl jedním z těch několika, kteří připravovali vystoupení na balkoně Melantrichu a kdo spoluorganizoval kultovní studentský průvod z listopadu 89. Ten, který začal na Albertově a skončil masakrem na Národní třídě.

Jeho politické angažmá pokračovalo v ČSSD a skončilo s Paroubkovskou nabubřelou cestou k pádu. Nikdy nedělal politiku ani právo pro peníze, musel se finančně sám zaopatřovat prací a vždy to byla práce tvrdá.

V porevoluční euforii se vrhl do světa žurnalistiky na stránkách Svobodného slova, Práva, kdy jako velmi aktivní investigativní novinář využil svůj hořký a odžitý nadhled, díky kterému šel zcela přesně k meritu věci. Později jako „agent“ pomáhal investigativnímu týmu novináře Janka Kroupy odhalovat nepravosti české politiky v pořadech Na Vlastní oči a Natvrdo na TV Nova.

Protože byl rodiči Jitkou a Karlem vychováván ke kladnému vztahu k práci nikdy se práce neodříkal. Nejen té politické a novinářské, ale ať to bylo sedlačení, nebo když pracoval jako lešenář, pokrývač, lesní či stavební dělník. Aleš se netahal pouze se svým nelehkým osudem, ale i s těžkýma bednama ve Vršovickém Tescu, kde si ho oblíbili snad i ty utahané bedny se zeleninou. Se svým pankáčským sestřihem a otevřeným srdcem se brzy stal pro místní obyvatele onou „vrbou“ a kamarádem na pokec. Díky své úctě k ostatním spoluobčanům od něj řada lidí slýchávalo oslovení: „Mistře!“.

Kapitola: kořeny

Alešově rodině v restituci vrátili ukradené hospodářství V Rozstání pod Ještědem. Vybydlené a zruinované, jak bylo v kraji zvykem. Jezdil domů každý víkend. Každou volnou chvilku, o prázdninách či dovolené, jej pomáhat obnovit. Tak, jak fungovalo za jeho prarodičů. Chovali dobytek. Těžká, ale jak Aleš tvrdil, krásná práce. Ale podnikatelský potenciál mimořádné lokace rodinných pozemků i Alešova znalost velkého světa se zformovala do smělého podnikatelského záměru.

Na konci milénia přišel s projektem revitalizace skládky, luk a polí na vybudování prvního golfového hřiště na Liberecku. Vlastníma rukama ho s rodinou vybudovali. V pracovním nadšení však opomněli či neměli prostě čas vnímat, že v postkomoušském světě se vytvářejí různé mafie. Že staří komunističtí kádři držící úřednické fleky si podávají ruku s novodobou podnikatelskou šlechtou. Jednou z nejnebezpečnějších a dosud řádně nevyšetřených a neodsouzených mafií, byla mafie konkurzní a soudní.

Na toto téma vznikly celé studie. Svědky a jejich obětmi bychom mohli dláždit slzami zkrápěné chodníky nejen před libereckým a ústeckým soudem. Ovšem jak vidíme v současných korupčních kauzách, nedokázali jsme si s touto rakovinou, která rozežírá naší zemi od poslední podhorské vesnice až po lukrativní projekty v centru měst, poradit dodnes. Pokrytci pláčí nad tím, že nemáme dost startupů. Aleš neplakal. Aleš si to odžil. A odžil si to nastokrát. Za sebe, za svou rodinu a za stovky těch, kteří se mu svěřovali se svými tragédiemi, které byly a v podstatě dodnes jsou, jako přes kopírák té jeho. Neošetřené, krvácející rány zasypané solí lhostejnosti nebo pokrytectvím okolí, kterými odtéká životní síla “soli této země”, aby zůstala k dispozici “zahraničním investorům” a “společné jednotné politice.”

Příběh Golfu Ještěd je notoricky a veřejně známý, média jej hrají již téměř 20 let. Za toto je nutno poděkovat i Dušanovi Šrámkovi, Alešovu kamarádovi, který zemřel deset dnů po Alešovi. Je to příběh českého práva s důrazem na českou spravedlnost, je to příběh českého podnikání s pár štikami v každém kraji, které právě s pomocí impotence českého práva a politicko-úřednické korupce vyloví celý rybník, je to příběh českých rodin, které mají být výstražným znamením pro rodné vsi jak dopadnou ti, kteří nešlapou brázdu v řadě, je to příběh českých vylidněných vesnic a podhorských oblastí sociálního vyloučení a jeho příčin, je to příběh dnešních účtů za plyn a elektřinu. Jsou to příběhy Aleše a jeho přátel, které se jako potůčky linou z hor a v údolích se slévají v řeky, které odnášejí bohatství této země daleko za její hranice.

Může nad tímto pohledem puknout srdce bolestí? Nebo jinak: jak dlouho bolí zlomené srdce? A co je tou poslední dávkou, která jej zastaví? Je to čas? Dvacet let čekal Aleš na spravedlnost, dvacet let po práci a po nocích studoval judikáty a rval se s línými kapry českých soudů. A protože neustoupil, tak trochu ustoupily oni. Ale jen o milimetr. I kosmeticky, tak, aby se neřeklo. Aby to nebylo trapný, když už se o “tom pořád píše”.

A tak jak ti všichni soudci, kterým za ty roky prošla kauza konkurzní a soudní mafie rukama, useděli a nechali si bohatýrsky zaplatit odkládání a odvolání – tak, jak je pro české právo typické. Vloni v květnu špitli: i čtvrtý konkurz se ruší.

A ještě přihodili kostičku: tak, jak v rukou soudů případ za ty roky hezky košatěl, tak, jak šel majetek z ručky do ručky, aby se zametly stopy, tak jedna jeho větev sebou nesla šikanu ze strany tzv. “nového majitele” proti Alešově sestře Pavle. Vdově pečující o dvě malé děti a zemědělské hospodářství. Šikanu se zdokumentovanými případy verbálního a fyzického násilí na věci i na člověka.

Ze stolu boháčova tedy spadla kostička soudního usnesení, ve kterém namísto dnes stamilionové kompenzace za celé martýrium a ušlý zisk z prokazatelně ukradeného a zašmeleného majetku, soud obětoval dnes již zestárlého libereckého Jolly Jokera.

Pro Aleše toto dílčí soudní vítězství znamenalo dobrou zprávu po letech zpráv špatných. Přesněji po letech zpráv hrozných či hluboce skličujících. Jeho radost byla naše radost a on se radoval jako malý kluk. Protože lepší malá spravedlnost než vůbec žádná. A protože Aleš nikdy nad touto zemí a jejím právem nezlomil hůl. A protože jeho víra ve spravedlnost byla silnější, než jeho zkušenost. My jsme však věděli zase z naší praxe, že český úskočný soud těmito rozsudky jen zahájil další kolo nemilosrdného ždímání Alešovy rodiny z peněz za právníky. Ždímání životních sil stresem dalších bohatýrsky placených kol soudních přelíčení, nad kterými zůstává rozum stát. Soudních stání, které by spolehlivě spustily posttraumatický stresový syndrom i u mladého zdravého muže.

A tak český stát k Alešově satisfakci za selhání ve své základní funkci v oblasti majetkově-právní, na svá hříchy obtěžkaná bedra, pod kterými se už sotva kymácí, naložil ještě satisfakci za zdraví a v poslední řadě život jednoho muže. Jednoho nepřehlédnutelného a statečného Čecha s výrazným punkovým sestřihem.

Dobrého kamaráda, tátu a přítele, dobrého bratra a syna, bratrance a strýce. Dobrého novináře, dobrého sedláka, dobrého politika a vposledku zkušeného právníka.

Životním posláním Aleše se stal boj za spravedlnost. Za spravedlnost vlastní, spravedlnost pro rodinu, přátele, známé … a časem kohokoli slušného, kdo se na něj obrátil. Aleš byl například jeden z prvních Čechů, který otevřel cenzurovaný web, na kterém byly zveřejňovány kauzy i s jmény korupčníků, soudců, konkurzních správců a policistů. Byl proto na policii více než doma. Kdejaký darebák měl u ní zastání. Všichni kmotři byli křišťálově čistí a dodnes kolem nich chodí státní zaměstnanci v rukavičkách. I přes všechny peripetie byl Aleš vždy ochotný pomoci, spolupracovat a naslouchat. Jen čím do dál více unavený. Přesně tak, jak kalkulují ti, kteří mají čas na své straně.

My, kteří hrajeme ve stejné kapele

Ne smrtí to nekončí. Skrz naskrz rozdělená česká společnost má svou jednu malou enklávu v pamětnících těch, kteří to mají stejně jako Aleš. Třeba jak doslova žil hudbou. Několik let se věnoval kulturním aktivitám, bubnování, moderování a spolupořádání různorodých akcí. K jakékoliv životní události si přiřadil song. A pokud ne song, tak aspoň úryvek ze starého seriálu, protože jak sám o sobě tvrdil, tak byl „samozvaný největší znalec normalizačních seriálů.“ Nebo třeba, jak byl zapálený do sportu – byť v jeho případě šlo o sportování pasivní: cyklistickou Tour de France. Nebo hokejovou NHL kde jako patriot Aleš nejvíce obdivoval umění českých hráčů, například „Pasta la Vista“ Pastrňáka, Radka Gudase nebo Tomáš Voráčka.

A dnes víme, že to poslední, co z člověka zbyde, je láska. Láska mu zbyla i po jeho babičce Marii Hausrové, z jejíž odkazu čerpal a vzpomínky na babičku hnaly Aleše vpřed. Oba byli neúnavní bojovníci. Nejsilnějším motivem byly děti. Zejména ti nejmladší – synek Max, neteř Karlička, synovec Vašík a další dětské osůbky ve vzdálenějším příbuzenstvu. Měl radost z každé maličkosti, která se jich týkala. Z každého zoubku, z každého nově naučeného slůvka a z každé společné chvíle. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na starší synovce Martina a Matěje. Přibližovali mu to světlo z konce pomyslného tunelu. Aleš miloval své nejbližší, pro které by snesl „modré z nebe“. Maminku Jitku, sestru Pavlu, bráchu Martina a partnerku Věrku. Nesmíme zapomenout na Maxovu maminku a bývalou manželku Míšu, se kterou udržovali vlídný vztah. Za což několikrát „děkoval nejvyššímu.“

Ano, na Alešovi byla za poslední rok vidět obrovská úleva. Věnoval se daleko více synovi Maxovi a ostatním členům rodiny. Chtěl si odpočinout od starostí posledních dvou dekád svého života.

Bohužel osud pojal jeho touhu po odpočinku úplně jinak.

Sakra, takových lidí je třeba na světě více, a ne, aby tak brzy odcházeli.

Nikdy nezapomeneme a děkujeme, že jsme se stali součástí Tvého života.