Děti a ženy jako lakmusový papírek odolnosti subjektů kritické infrastruktury

20.března 2024 Dolní sněmovna českého Parlamentu 72 hlasy prohlásila na největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku nynější ruský režim, jenž je podle ní teroristický. Členové dolní komory za opoziční ANO a SPD návrh nepodpořili. Obě opoziční hnutí podala své návrhy usnesení k věci, založené na podpoře a hledání smíru. Sněmovna je zamítla.

19 hodinový bizár se snahou ještě o další dírku utáhnout řemen na “losna nebo mažnák” a na “mimo NATO není spásy” odkryl další karty za kartami volebních programů a mediální politiky nazvané zapomeňte: začínáme každý den znovu od nuly, plus v prostoru, který patří exkluzivně nám, máme vždy kam uhnout. Stejně tak titulky médií marně hledají energetizující bod nula, bod bez včerejší viny, začínající vinou novou.

Hm…

Co to je za Valdemortův bál, na kterém divoce víří mainstreamové figury jako neposkvrněné digigální početí hybridizované v syntetických dělohách masové formace? Do jaké distopie nás posouvá politika kolorování mužů v ženy a žen v muže a proč a jak její pohůnci do své “poslední žranice páně” zapřahají děti?

Extempóre o tom, který z českých politiků si pořizuje více svazků na své oponenty a kdo v politickém boji používá více sprostých slov, probíhalo ve chvíli, kdy na stole leží  návrh zákona českého Ministerstva vnitra o Odolnosti subjektů kritické infrastruktury. (Zde)

Tváří se jako každý právními technikáliemi zatížený text rozumně ve své struktuře, k pochopení jeho obsahu je ovšem třeba právě onoho volně vázaného textu ze slabin českého dolního parlamentu. Jedno bez druhého totiž nedává smysl. Proto bez kontextu působí česká politika jako karneval bláznů, za kterým však cení zuby bestie.

Začneme návrhem zákona.

V první řadě není to žádný návrh českého Ministerstva vnitra. To bude sloužit jen jako obušek k jeho exekutivě.

Jedná se o klasický manévr hledání “nového začátku”  přidáním zářivě bělící složky do půl roku staré formule pracího prostředku. Šedivácky úlisné podlézání další koordinaci nadnárodních zásahů do lidských práv na půdorysu národních států a chronická neschopnost vytvořit národní legislativu krizového managementu, která by tomuto tlaku odborně odolala.

Podstatná je pozoruhodná koincidence načasování implementace unijní politiky “Kritických hrozeb” na termín vládní usnesení o “babišovi” a “rusku.” Vytnutí dosavadní a zažité politiky bezpečnosti národní i nadnárodní infrastruktury z dosavadního korpusu národní legislativy vyrůstající z pevných kořenů “zvykového práva”. Podřízení civilní infrastruktury politice permanentní krize,  bezpečnostní hrozby. Režim trvale přítomného pandemického stanného práva s válečnou pohotovostí, verbalizovaný jako “ochrana zdraví” a “ochrana majetku”, ochrana kritické infrastruktury.

Konkrétní úpravy jsou skryté za směrnice CER” ( Critical Entities Resilience, soubor směrnic a doporučení Evropské unie, jejichž cílem je snížit zranitelnost a posílit odolnost kritických subjektů před různými hrozbami), ve svém marketingu a právních kličkách se zákon tváří jako další bohulibá ochrana kritické infrastruktury, ve skutečnosti boří dosavadní a relevantní seznam subjektů kritické infrastruktury a kritickou hrozbou stává občan.

Zasazuje se o rozrušení starého, ale přehledného schematu ochrany infrastruktury, která zůstává konstantní, tzn elektrárny, plynovody, nemocnice, školy… ale ne tak, že by vznikla nová – lepší, verze. Ne, jde o mefistotelskou úpravu srozumitelných, protože opodstatněných předpisů, která zamotá hlavu úředníkům a která číhá jako had stočený ve štěrbinách mezi řádky paragrafů na svou kořist. Na nás.

Nový návrh starého zákona je jako rozdíl mezi rekonstrukcí starého domu a stavbou nového.  Obmyslným žonglováním s newspekovými pseudoodbornými výrazy, které budou –  s milionovými náklady poplatníků  – vtloukány do hlav státních zaměstnanců na úrovni všech složek státní správy a samosprávy. A to tak dlouho, až se – v souladu s jejich konstitucí a zákonem o “mnoho povolaných a málo vyvolených” – stanou etymologickou fraškou, venkovskou švejkovinou a post-komoušskou ochranou práskačů, vtělenou do penalizačního obušku na ty, kteří se té frašce smějí, to zcela po Právu. Jedná se o další frontální a koordinovaný útok na lidskou mysl, kognitivní schopnosti a osobní, rodinnou a majetkovou integritu. Regimentnální útok na diverzifikaci individuálně zvládaných hrozeb a kritických situací, které jsou jediné zárukou přežití celku v dobách hrozby, jakými byly v minulosti zatěžkávací zkoušky válek a revolucí, které vposledku nechaly vydrancované obyvatelstvo obcí a měst bez pomoci na pospas “zachraň se kdo můžeš.”

Vnímáme tento agresivní útok na naši svobodu vyznání jako další etapu vnuceného sebepoškození a vykastrovaní státních zaměstnanců od zbytku jejich zdravého rozumu a úsudku.  Odstřižení těch, kteří jsou placeni z peněz daňových poplatníků od hmotné a právní odpovědnosti za své jednání, další fázi odpojení od sounáležitosti se svou profesní či místní komunitou. Která má za důsledek další legalizaci útoku na “nesyntetizované”, kteří zůstali normální a diverzifikovaní, to znamená v případě jakékoli krize schopni se adaptovat a přežít. Jak jsme zažili jak v covidu, tak během válek a klimatických krizí.

Zákon kalkuluje se zahrnutím pod kritickou infrastrukturu “všechny a všude” a to “dnes a navždy”. Majetkem nad-státu se stává občan, jeho majetek, jeho děti, jeho mysl, jeho profese, dovednosti, jeho vazby, DNA. Řečí podvolených:

“Návrh zákona také reflektuje zkušenosti z aplikační praxe krizového zákona, zejména ze zkušeností s řešením krizových situací, a to pandemie onemocnění Covid-19 a migrační krize vzniklé vlivem ruské útočné války vedené proti Ukrajině, kdy úkol provést revizi krizové legislativy byl uložen v rámci programového prohlášení vlády.”

A druhou proměnnou je vyjmutí problematiky kritické infrastruktury z krizového zákona a vytvoření nového samostatného zákona o odolnosti subjektů kritické infrastruktury, ve kterém jsou zapracovány jak požadavky směrnice CER, tak i zkušenosti z dosavadní aplikační praxe krizového zákona v oblasti ochrany kritické infrastruktury. Jinými slovy upgrade covidového teroru zahalený do PR : ” Stávající systém opatření ukládaných v rámci krizových stavů se ukazuje v některých ohledech jako zastaralý a nedostatečně schopný reagovat na moderní či zcela nepředvídatelné události a hrozby…” Propojení “krizového zákona” na databázi ČNB je pak nepřehlédnutelnou indícií politiky další fáze ekonomické deploatace obyvatelstva pod záminkou pandemií a válek a permanentně koordinované krize, do fáze kdy přistoupí nebo přestoupí ze sociální podpory a potravinové lístky na systém digitální měny, nepodmíněného příjmu, digitálního ID, žoldnéřství až po sociální kredity, navázaných či podmíněných znetvořeným volebním právem” delegovaným na děti, rovněž odejmutelné rodičům v případě “krizové situace” o které informuje jednotnou evropskou databázi mj Česká národní banka.

Černá magie dětského znásilnění:

A nyní se od legalizace trangender válečné politiky dostáváme k sexualizaci dětí. K snížení věku pro právní interpretaci “znásilnění” pod 14 let, tedy rozmlžení věkové hranice, kdy se dítě stává sexuální obětí pod hranici menstruace, která bývá současně zjevenou hranicí mezi chromozomy X a XY.

Do mnoha slov novely zákona o znásilnění je vsunut jeho korpus, v tomto případě legalizace sexualizace dětí, kdy odpor proti tomuto civilizačnímu tabu je nyní apriori přičítán jako odpor proti vládě a jako takový je “putinovský” a “bezpečnostný hrozbou.” Protože je interpretován jako “odpor proti systému, který který hájí kritickou infrastrukturu a jehož jediným nebezpečím je Rusko”. Protože nyní vychází mnoho materiálů na téma manipulace kognitivních funkcí, včetně funkcí sexuálních, ukážeme si tento tlak ze strany tandemu vlády, mainstreamu a korporátů.

Novela zákona o znásilnění ležela v šupletech poslanců dva roky, ve skutečnosti desítky let, kdy mj. Dona Linka a Pro Fem upozorňují na to, že k českému soudu se dostane jedno z ohlášených znásilnění z tisíce a stejný poměr platí o pro nahlášená/nenahlášená znásilnění, zatímco  se sexuálním násilím se setkává každá desátá Češka (a třicáty Čech), navzdory tomu, že marně probíhá letitá školení policistů ve spolupráci s jinými evropskými proženskolidskoprávními organizacemi, na MPSV je na toto téma zvlášní akční tým… což jen málo z toho, co nám poslanci během schvalování zapomněli říci, protože se je na to média nezeptala, zeptaly se až ženy. Koincidence legislativního procesu novelizace výkladu znásilnění je symptomatická tak, jak ji známe z otázky, co bylo první, zda biolaboratoř nebo Pfizer:

25.ledna 2024 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, že dlouhodobě otčímem znásilňované dítě si nenese do života újmu, ačkoli se dvakrát pokusilo o sebevraždu.

7. února vyběhla citace novely zákona z úst Lidovců pod titulkem “ne, znamená ne,”

 z které jsou vypuštěny pasáže

o exkluzi dětí mezi 12 a 15 rokem z pásma “bezbranných obětí.”  Média pak hrají přitákání Lidovců 7.února  zde, kde je nechají zahrát, že tím skutečným průnikem práva je zohlednění “zamrznutí oběti sexuálního útoku.”

5. března 2024 pak Novinky vypouštějí dýmovou clonu o exemplárním 11 letém trestu pro otčíma “znásilňujícícho 4 nezletilé dcery” bez udání jejich věku, kdy ke “znásilňování” došlo, ačkoli indicíe (rovněž) pracují s jejich souhlasem.

Tuto kauzu ovšem Aha hrálo už 7. února, tedy v den, kdy se média otevřela Lidovcům.

Znovu tedy sledujme synchronicitu “novinek”. Prakticky nikdy se o novinky nejedná. Stejně jako v případě státních institucí, kteří drží ve svých šanonech podněty celé roky aby čekaly na příležitost, kdy je mohou osobně kapitalizovat, i média mají ohraný seznam témat, zdrojů a autorů, s kterými hrají ruskou ruletu a skládají je tak, aby udržely svou dominanci. O obsah nikomu nikdy nejde.

Zde je kluzká metoda hraní se slovy při sestavování mainstreamové zprávy o tomto dalším zbytečném/opožděném/opsaném zákonu, protože kdyby policie, žalobci a soudci chtěli, tak se  poslanci, konkrétně  Taťána Malá, nemuseli dojímat nad obecně známou úrovní českého právního systému, tedy že “že v České republice proběhne zhruba 34 znásilnění za den a na policii jde pouze jedna až dvě oběti.” Ani nemusela ohromovat rešeržemi, že k dispozici máme dva zahraniční přístupy ke znásilnění, kdy jeden pracuje s tézí že “ne znamená ne” a druhý že “ano znamená ano”, protože srozumitelnou a dostatečnou legislativu na toto téma máme již z doby Rakouska Uherska, jediné co nám chybí k vymýcení tohoto problému jsou pouze ti policisté, žalobci a soudci, kteří by ji dokázali vtělit do praxe a nic nenasvědčuje tomu, proč by tomu po novelizaci zákona o znásilnění mělo být jinak. Protože jejichž pozornost je příliš poutána na “ochranu bezpečí infrastruktury”, která individiální lidská práva v podstatě ze společnosti eliminuje. (zde)

Stát jako pederast:

Po manipulaci s časem přichází na scénu manipulace s věrohodností zdroje.

Zatímco ve prospěch zákona o znásilnění média symptomaticky vybrala jako mluvčího  věrohodného člena katolické strany lidovců, odpor proti tomuto dalšímu kroku do světa za oponou je vložen do úst “poslankyně SPD”, tedy členky dlouhodobě veřejně denunciované politické strany, která je zařazena na seznam “bezpečnostních hrozeb” v intencí politiky předchozího návrhu zákona. To znamená, že její názor ohledně znásilnění dítěte je v pro-vládním tisku apriori nerelevantní a ve slušné společnosti reuziduí čtenářů mainstreamu nepatřičný. Zatímco společensky a občansky patřičným pak zůstává podpora penetrace 12 letých dívek a tik-tokové prostituce dětí z čím dál více vyhublých evropských rodin, kde se prostituce dětí stává cestou jak zaplatit účty za teplo a vodu, kdy jejich klientelou jsou jak ti, které policie odhalí tak ti, které neodhalí, protože odhalit nechce nebo nemůže.

“Poslankyně SPD Iveta Štefanová se pozastavila nad stanovením věkové hranice bezbrannosti na dvanáct let věku, mohla by podle ní být vyšší. Podle Blažka jde o politické rozhodnutí, protože odborná debata by podle něj mohla trvat i desetiletí. Někteří poslanci upozorňovali na to, že mezi původními návrhy byla i věková hranice pět let.”

A můžeme být rádi za 12 let, protože, návrhy jiných poslanců byly pět let. (Proč nám  mainstream jména těchto “jiných poslanců” nejmenuje, že?)  A poslední faul už je hraním se slovy: zažili jsme jej stokrát.  Diplomatická jednání kolem Ukrajiny jsou složena pouze z nich, dostaneme se k nim.

„Věk dvanácti let je inspirací ze zahraniční úpravy a souvisí i s vyspělostí nervové soustavy u dětí, je zde ale argument, že od dvanáctého do patnáctého roku věku je dítě natolik vyspělé, že může dát s pohlavním stykem souhlas, tudíž to není přímo znásilnění.” To snad může dát i pětileté dítě, ne? Nebo nemá “vyspělou nervovou soustavu?” A jak potom jí a vyměšuje? Mluví? Píše?

Nesouvisí tato hranice nejen s tlakem lobby pederastů, ale s věkovou hranicí, kdy se děti v některých státech smějí vdávat? Nebo rozhovodovat o malformaci svých pohlavních orgánů?  Tak, jak známe z “královských dvorů”? Je pak možné nechápat cenzuru a sociální kredity jako blahou nevědomost, v které média a politici udržují ne nás, ne proto, aby nás chránili před zlým predátorským světem v hybernaci junk konzumismu”, ale v které konzervují politiky v pásmu dětské nevinnosti”?

Ano, ta výše citovaná věta nedává ani češtinský smysl, je to typický anakolut, vyšinutí z věcné konstrukce, tím jsou současní žurnalisté trestáni za zradu řemesla. Jasné je z ní však toto:

Tento klíčový bod novely zákona o znásilnění, týkající se snížení věku oběti do této doby považované za nedotknutelnou i dle stávající děravé letislativy, která propouští 34 znásilnění denně,  jsme opsali. “Je zde argument” . Čili klasický faul přičítáný dezinformační scéně: “vědci potvrdili.”

Nevíme tedy nejen kdo navrhl tuto hranici na 5 let, nevíme ani jací vědci, kdo je pod tímto argumentem podepsán a kdo jej už dávno napadl. A pátrání po těchto kontextech je zakázáno jako “bezpečnostní riziko” protože se nenachází ani v mainstreamových médiích ani v mainstreamových sociálních sítích, ale na X a na Telegramu, které jsou podle EU (a Jourové)  “bezpečnostním rizikem” apriori.

 Prostě poslanci si vybrali pro svou podporu perverzit amerického establishmentu ten “odborný” závěr, který jej přikryje stejně, jako předchozí penetraci do biologického rozhraní dítěte injekční jehlou. Dostáváme se mimo deklarovanou a lidovci oslavovanou platformu “ne znamená ne” k neodhlasované tézi o” ano znamená ano”, tedy na začátek, k rozsudku Brněnského soudu. 

Ano, znovu a znovu stojíme jako nemluvňata v situacích, kdy v jedné kauze jeden český soud vyviňuje otčíma znásilňující dceru s apelací, že s tím souhlasila, další soud pak o dva týdny později týž souhlas považuje za irelevantní, lidovci je ovšem vrací na startovní čáru, že po 12 roku dítěte jeho souhlas právně relevatní je, a citované skutky by do pásma znásilnění naspadaly a celou debatu pak média zatěžují ne citacemi  studií psychologů a psychiatrů, ale apriori nevěrohodné poslankyně SPD, která vrací věc tam, kam patří, tedy že co se týká 12 letého dítětě, debata zda “ano je ano” nebo “ne je ne” je nadbytečná a že soudy a policisté si stejně budou dělat co chtějí a že jediné co zde chybí je

 faktura, kolik tato novela stála daňového poplatníka v době, kdy každé šesté české dítě nemá na školní oběd. A co budeme dělat s těmi Ukrajinci, kteří se ke svým ženám chovají jako zvěř a stejně tak i k našim, stále nevíme. Čili ano, jsme znovu u kritických hrozeb.

Prátože právě v pásmu výkladu “bezpečnostních hrozeb” se od nás se se očkává, že nevíme a nechceme znát ani Pizzagate, vůbec nevíme co to je Hunter Bidenův laptop a Burisma, nikdy jsme neviděli videozáznamy nahého Joe Bidena, jak se svěšeným pyjem bičuje nahé tmavé dítě s rukama svázanýma nad hlavou jako tomu bylo za blahých časů Ku-Klux-Klanu a ani nemukneme o hard porno zásahům ozbrojených obránců tohoto establishmentu proti osobám bezbranným. Tedy neozbrojeným. Zamrzlým děsem.

Jsme stále ty nevinné dvanáctileté děti s nervovým systémem vyvinutým čistě pro účely prvotní iniciace a abrahamovské obětiny. Na vnímám a reaguji. Jím a vyměšuji. Platím daně. Vlajky vyvěšuji. Do diskuzí nechodím. Telegram nemám, Muska neznáme. Očkovaní jsme všichni, děti jsem odevzdal. Podezřelým osobám se vyhýbám.

Mírová mise na Ukrajině:

Koho to zajímá, zasvěcený komentář k návrhu zákona podal rozklad Pro-Libertate : zde:

Nás nyní zajímá kontext a synchronicita tohoto návrhu s programovým prohlášením české vlády, které je zde:

Stejně jako v případě Novely zákona o znásilnění i Zákon o odolnosti subjektů kritické infrastruktury mají společný základ: pracují na něm stejní lidé a pracují na něm stejně. Pateticky hloupě, zbytečně a draze.

Staré, složité, léta naučené a zbyrokratizované vazby a protokoly tento výkřik do tmy boří, nahrazuje je obmyslně formulovanými pokyny, které prorůstají od centrálních státních institucí až do poslední vesnice, která je  nově povinna hlásit počet policistů, lůžek, protože jména kverulantů. A to vše do jednotné nadnárodní databáze způsobem, že jenom ti výše zmínění dobrovolně slepí v nich nevidí válečný stav. Do odolnosti subjektů kritické infrastruktury už nejsou zahrnuty rozvodné sítě, komunikace, školy, nemocnice, ústavy… ale … člověk. Občan.

A aby ke schválení dalšího průniku do jeho integrity mohlo dojít, musí být důvod. Tím důvodem je bizár kolem mailu Andreje Babiše, z kterého vznikl dvojí výstup, předchozí vládní prohlášení, stejné právní síly, ve vzájemném rozporu opozice a vlády. Jeden z nich pro mír, ten prohrál, druhý pro válku, ten vyhrál.

Zatímco paranoia vládních představitelů je hnala k 144 krát citovanému jméno Andreje Babiše, pozoruhodný souběh legalizovaných znásilnění 13a 14 letých dětí a ekonomické bandáže obyvatelstva, nechal vzniknout dokumentu, který vyvádí vinu za tuto perverzi a sebekastraci vlády ven, za hranice. A stejně jako v případě paranoie z jména Andrej Babiš, vláda přičítá nadpřirozenou moc jinému člověku, jinému státu. V tomto případě cizinci. Kterého odívá do starozákonných insignií moci, která se v naší říši nikdy nevyskytovala. A které chorá mysl těch, kteří neumí nic než poslouchat, formuluje jako “dědičný hřích” či “kolektivní vinu.” Jednoho státu, jednoho národa, jedné rasy. Aniž vidí trám v oku svém.

Naší povinností v tomto případě je klanit se teleti, nazvanému “není míru mimo Krymu a Luhanska”. Musíme tvrdit, že jsme přímo a neustále ohroženi někým, kdo nás fakticky nijak neohrožuje a neexistuje jediný exaktní důkaz o tom, že by to měl v úmyslu. Že vyřizování si účtů mezi sousedy do jejichž sváru přilíval ohně ten, kdo z něj má mít vlastní prospěch, je “agresí proti Evropě,” do jejíchž rukou vkládáme osud členů národa, mj. prostřednictvím unifikované databáze “bezpečnostní infrastruktury” a její nadnárodní kontroly namířené proti lidským právům občanů národních států. Že Ukrajina je apriori dalším členem EU a NATO bez ohledu na flagrantní blouznivost takovéhoto tvrzení, založeném ne na tom, že neplní podmínky členství EU, (které neplníme ani my sami dosud), ale na segregaci Ruska, kde leží klíč k celému problému.

Tedy že k diskriminaci a porušování lidských práv dochází na geopoliticky historickém území Evropy právě odetnutím adjektiva “ruských Evropanů.” Pronásledovaných v hranicích “evropských” pobalstkých států a právě na Ukrajiny. Či nově Moldavska.

Politicky účelová a lidskoprávně cynická Nesymetrie výkladu mezinárodních práva na sebeurčení Krymských (Luhanských, Donětských, pobaltských) Rusů a Kosovských Srbů, se opírá o nesymetrickou interpretace lokálních válek na evropském území. Které probíhaly a probíhají bez souhlasu Rady Bezpečnosti OSN, jejímž logickým a nevytnutelným členem je Rusko a jehož hlas NATO obchází. Nezpochybnitelně za účelem další kolonizace dalšího evropského území, konkrétně k účlu vybudování stálé základny NATO v Kosovu, které nyní i Wikipedie jako oficiální zdroj, není schopna legalizovat na půdorysu mezinárodního práva. Mj protože došlo k  mohutnému odporu světové populace, kterému se nnyí nelze divit, že používá tyto masakry jako stavební kámen své vlastní agendy, kterou i my nyní sledujeme s povzdechem, ale bez odporu.

Párová kategorie “obsazení Krymu” a “osvobozeného Kosova” je jen dalším důkazem vesmírných zákonitostí, které nelze obejít: že dějiny nejsou ničím jiným, než řetězením příčiny a následku a že jeden nevyznaný a nevyléčený hřích plodí další, větší. Že bez tohoto paradoxu by nebyla možná evoluce, vedoucí nejen k pádu do plamenů karmy, ale ani k osvobození a osvícení.   

Závěr: zbrojit pro NATO, neodmlouvat  generálům a zbrojním firmám, odevzdat bezpečnostní sbory a infrastrukturu pod judisdikci nadstátu aby vyvinila teror proti obyvatelstvu na národní úrovni,  to celé pod proklamací “zhrošeném bezpečnostním prostředí,” rezonuje stejně, jako boj českého parlamentu proti “34 znásilněním denně,” čti uzákonění sexualizace dětí a legalizace válek které spustili migraci a podporu této migrace, pro které vposledku hlasovaly jak vláda, tak opozice. Odkazují na jediné: že “jak nahoře, tak dole” a že “není malých rolí.”

Řehkovo válečné evangelium:

Kdo drží kritickou infrastrukturu, drží moc ve státu. Ústy šelmy která ji chci zahrnout pod sebe ke své vlastní ochraně, k ochtraně před důsledky vlastní zrady národa, lze k zajištění bezpečnosti a ochrany života Čechů, dospět jenom “celospolečenským přístupem.” V překladu to znamená, že bloudící část naší společnosti, která na sebe vzala vděčnou, protože výnosnou roli Jidáše, chce donutit zbytek národa výt s vlky. Aby se ve ztrátě esence svého lidství necítila být sama.  Už jen z důvodu, že ztráta esence svobody a integrity vede k panickým stavům hrůzy, paranoie a neukojitelného hladu a žízně. 

To znamená, že po prodeji svalů a mozků Čechů do montoven, kanceláří a úřadů, po prodeji české půdy na účty “dotujícím”, po přenechání krve Čechů/evropanů/pozemšřanů big farmě a big transhumanismu a  biologickým zbraním, se další česká vláda nechala bez jakéhokoli odporu převibrovat z původních odpůrců EU a NATO, na guvernéry nového Říma. Kteří testosteronem nabité mladé Čechy, konkurenty svého za pět zlatých prodaného vzkříšení, věznila nebo zabíjela ve válečných vřavách. Stejný prstoklad sledujeme ve všech východoevropských státech, tato forma kolonializace čeká nyní Moldavsko, Bosnu a Hercegovinu a nejlépe je gradace této strategie přežití na planetě zřetelná právě na Ukrajině.

Všechno ostatní má znamenta podporu válečné propagandy ruského teroristického režimu a jeho “propagátorů,” která směřuje k narušení bezpečnosti a obranyschopnosti státu.

To samozřejmě neznamená, že stejný model nefunguje v Asii, v Africe, v Jižní Americe, a že na této planetě nefungoval vždy. To znamená, že na protagonisty tohoto algorytmu přežívání generace za generací lidského rodu na dalším a dalším pohřebišti svých mladých členů, nemáme přes hradbu zrádců nyní dohlédnout. Zrovna ve chvíli, kdy nám k tomu byl dál do rukou komunikační a informační nástroj, který potírá dosavadní faleš, lež a podvod.

Symptomaticky proto je snaha vlády a nadnárodní moci donutit lidi hledět výhradně jedním jediným směrem, tzn, zredukovat nekonečné kosmické lidské vědomí na povinnost zajištění přežití hrstky konkrétních kolaborantů, zombee typu Bidena, pervertů jakým je Macron, fanatiků jako je Trudeau až po české jezdce apokalpytického zla.

Lokálně na našem území nyní pod hrozbou exkomunikace, ztráty zaměstnání, majetku a v posledku dětí a vlastního života. Abychom se nerozhlédli, kdo je držitelem těch opratí, které každou generaci znovu a znovu degradují člověka na kanibalistickou bestii.

Ach ta ezoterika:

Ruský teroristický režim. Démon Putin a démon Babiš ve skutečnosti na této planetě neexistují ani existovat nemohou. I Hitler, i Stalin, i Mao, byli jenom muži z masa a kostí, kterým udělali místo ta slušná – mlčící většina. Stejně tak Putin a Babiš jsou pouhou projekcí paranoidní mysli současných vládních představitelů, kteří na ně projikují moc a sílu, před jejích z jejich optiky nepřemožitelností, chtějí odůvodnit svou zradu a zbabělost. Síly, který nemá žádný pozemštan a ani mít ani nemůže. Jsou to výhradně jejich osobní démoni, kteří je pronásledují za jejich pád do ne- lidství. Síly smrti, kterým se oni sami rozhodli klanět. Aby nám, skrze prostředníky rezonujících médií, den za dnem manifestovali vesmírný zákon, že úskok Ústavního soudu z volebního loosera politika neudělá. A že ve vesmíru nevítězí ten, kdo má více zákonů, policistů, granátů a letadel, ale ten, kdo má větší mravní sílu.

Citované prohlášení vlády je fíkovým listem další fáze mohutného omezení lidských práv, kdy vláda pod sebe a na svou ochranu zabírá – znárodňuje veškeré složky kritické infrastruktury, které si platí občané na vlastní obranu a ochranu, zatímco establishment je zneužitím své pravomoci staví na ochranu svou, proti občanům. Na právní aspekty tohoto porušení základních pilířů demokracie upozornil institut Pro-Libertate, pokud vás zajímají technikálie pádu lidské kultury na dno globálního fašismu, zde máme pro dějiny a děti – budou-li jaké, jeden z jeho nášlapných schůdků:

“Návrh novely zákona o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a o změně dalších zákonů je podle našeho názoru důkazem toho, že i na základě zkušeností z doby covidové pandemie vláda nezahálí a vytváří nové nástroje, jimiž bude schopna sama (bez občany voleného parlamentu) „legálně“ omezovat i ta nejzákladnější práva člověka. Bez toho, aby se člověk mohl takovým zásahům účinně bránit.”

Novela dále má uložit povinnost zjišťování skutečností o osobách nebo zpracování osobních údajů, a to i jen za účelem “zmírnění” nebo odvrácení ohrožení vyplývajícího z krizové situace.

Vláda bude moci podle novely zakázat lidem opustit určité území, prostor, bydliště, např. s cílem zabránit vám v opuštění republiky a vyhnout se tím mobilizaci apod.

Největší nebezpečí spatřují alternativci v “mobilizačních procesů”, bez nutnosti vyhlášení válečného stavu. Návrh zákona obsahuje paragrafy, které poskytují státu pravomoci k omezení občanských práv a svobod v případě vyhlášení krizového stavu, a to v tak obrovské míře, že ty pravomoci spíše odpovídají válečnému stavu. Fialova vláda na podnět Evropské komise však chce tyto pravomoci poskytnout státu při pouhém krizovém stavu, aniž by bylo nutné vyhlašovat válečný stav!

Pokud doje ke konfliktu zemí NATO s technologicky vyspělým nepřítelem, nemusí to skončit vyhlášením války a zavedením válečných stavů v zemích NATO. Právě naopak. Může to proběhnout velmi reálně jako ruská speciální operace na Ukrajině, tedy bez vyhlášení války mezi oběma zeměmi, resp. mezi aliancí a Ruskem stejně, jako ani Ukrajinci a Rusové si vzájemně dodnes nevyhlásili válku. Pouze na Ukrajině byl vyhlášen válečný stav, ale bez vyhlášení války Rusku. A je velmi pravděpodobné, že podobný model leží na stole i v jednání o budoucnosti pomoci Ukrajině. Jedním z nich je, že nedojde k vyhlášení války Rusku, přestože na Ukrajině budou probíhat lokální boje mezi Ruskou armádou a vojsky zemí NATO.

“Mírová mise na Ukrajině” si v intencích navrženého zákona např. vyžádá přítomnost obou manželů na Ukrajině. O děti v ČR se jim postará ministerstvo vnitra, prostě přechodný dětský domov se státní péčí pro děti obou odeslaných rodičů, kteří oficiálně nepůjdoudo války,  bude to prostě Mírová mise na Ukrajině, zatímco na rozmístěné vojáky NATO tam budou padat ruské rakety.

Příště se podíváme na hru s válečným časem, zde je závdavek:

Kam jsme došli? Tam, odkud jsme přišli:

V úterý 19.března 2024 Sergej Naryškin, ředitel zahraniční rozvědky (SVR), exkluzivně pro agenturu TASS, uvolnil dokumenty a informace o tom, že Francie už začala formovat kontingent

2 000 francouzských vojáků, kteří mají v nejbližší době odjet na Ukrajinu. Mělo by jít o první z několika chystaných kontingentů francouzské armády. Zatím není jisté, kde budou rozmístěny na Ukrajině, ale Naryškin prohlásil, že každý francouzský vojenský kontingent na Ukrajině se stane legitimním a prioritním cílem ruských ozbrojených sil. Jedná se o první důkaz přitvrzení politiky Kremlu po vítězství Vladimira Putina ve volbách.