David Ševčík, AJETO/LASVIT
Zdravím z přízračného místa krásy, která bdí nad ošklivým státem – ze sklárny Ajeto/Lasvit v Lindavě.
Zázraku proto, že obklopeném poválečno – komárskou bídou, ošklivostí zlodějsky distribuovaných nebo špatně zúřadovaných regionálních a místních subvencí, veřejných prostředků, lidských práv a přírodních zdrojů, do očí bijící korupce, zmarnění a projedení strukturálních rozvojových a investičních fondů, do všech stran trčícího a marně zapíraného sociálního vyloučení naší politikou nazvanou „bohatý stát, chudý občan, mocný úředník, bezmocný Čech.“
Vypadá to jako barák, a v něm to vypadá jako že je pec, a v ní to vypadá jako oheň a kolem ohně to vypadá jako nějací chlapi s píšťalama v ruce, kteří si krátí čas tím, že do nich foukají a na jejich konci to vypadá jako bubliny různých barev.
Ale fakt jen vypadá. V každé té bublině se zrcadlí jedna dimenze reality a časoprostoru.
Sklárna měla štěstí na ten svůj. Na své načasování. Dnes by již něco takového v této zemi nevzniklo. Vzniklo by jen to, co známe z jejího okolí. Nic a nebo agroferty.
Dovolte mi s vámi sdílet kousek předvánočního průzračného sklářského zjevení.
Z dekulturizovaného a deindustriolazovaného, dříve prosperujícího severočeského pohraničí, kde výroba skla patřila k mnoha a mnoha dovednostem a poctivým řemeslům našich předků.
Kterým bylo možné se poctivě uživit. Na místním svobodném trhu.
Který jeho zakladatelé a provozovatelé postupně a nedobrovolně předali do rukou barbarů. Kteří jej plundrují více, než nacistické Německo a sovětský komunismus dohromady.
Mísením a hnětením chronicky nepříznivě se vyvíjejících českých dějin, dříve prosperující pohraničí skončilo v rukou génia dosídlenecké průměrnosti, jeho původní smělá vize je dnes ohraničená českou politickou a podnikatelskou malostí, prorusákovským zpátečnictvím s čínským dialektem a byrokratickou idiocií ochotně poslušňoučkých českých státních zaměstnanců, kteří “chytli flek” v byznysu s předvolební lží a konformní plytkostí.
Politicko rozpočtově kapitalizovaný majetek po Němcích skončil v prolhané mainstreamové verzi života v “evropských regionech,” nad jehož národní defraudací právě kroutí hlavou v Evropské komisi. Jako bychom to nevěděli celých třicet let.
Jako kdybychom okolo toho nechodili dnes a denně. Kolem té chátrající a hroutící se iluze svobody a práva, kolem toho nikam ubíhajícího orloje českých voleb, které odtikávaly čas čím dál větší sociální nerovnosti, nesoudržnosti, pomlčka, dnešní nenávisti.
Ta sklárna je jako portál do jiného světa.
Do světa uvědomění si světa okolního. Je znovuustanovením normálního v nenormálním. Setřesením lži a ošklivosti z našich ramen. Zpřítomněním depresivní bídy našeho každodenního bytí. Nazřením všednosti, nudy a kýče selfíček paní premiérové a hrůzné ošklivosti pana prezidenta. Na které už, díky mainstreamu, který nám ten hnus a obrazový smog strká denně před obličej, naše oči už přivykly.
Stejně, jako naše žaludky přivykly ošizeným salámům plné separátů, česneku z Číny a denaturalizované mouce v okradeném chlebu. V regionu, který byl vždy potravinově soběstačný a zdravé jídlo bylo možné koupit v desítkách místních hospod, které byly současně statky, současně výrobci potravin a současně hospodami s krámy a s ubytováním. Ve kterých se poctivě vydělaly peníze na místní sklo a v tom skle se servírovalo to jídlo, děti z něj pili mléko a mošty z místních sadů, dospělí si z něj připíjeli vínem a kořaličkou, a společně zpívali a smáli se.
Dnes ne.
Tato země je od severu k jihu potažena černým suknem úzkosti, nazelenalou plastickou fólií unifikované stejnosti, všudepronikajícím digitálním filtrem kontroly Azoga Znesvětitele.
Sklo z místních skláren už v chalupách nenajdete. Stejně jako nenajdete v jejich spížích křížaly z ovocných sadů, mouku z místních mlýnic, uzené od místních sedláků. Zato zde najdete spousta byrokratických zmetků, registrů, nepoužitelných map a nikdy nenaplněných plánů. Zneužitých, překroucených a přeprodávaných normativů, které fakticky nemají žádnou právní validitu a vymahatelnost, jsou hladovou zdí pro tisíce přeběhlíků, kteří s jejich pomocí zadusí každý nápad. Každý talent.
Teprve když vstoupíte do teplého, sálavého světla sklárny, uvědomíte si jak si naše mysl zvykla na toxickou směs politických a mediálních lží, které jsou nám servírovány jako ten plesnivý chleba. Bez alternativy.
V houpajících se barevných baňkách sklárny se odráží historie sklárny, kterou v devadesátých letech otevřel místní sklář Petr Novotný a kde začínal svou poimigrantskou cestu Bořek Šípek.
Petr – sklář, který i za komunistů foukal doma a věděl, jak se staví pec a Bořek génius, který znal ten průchod ze světa každodennosti do světa oslavy života. Života jako svátku, života slavnosti. Života jako oslavy života v jeho organické podobě. Života jako setkání muže s mužem, ruky s rukou, sklem se silou mužského dechu a dechu s lidským duchem.
A právě tato tvárnost a zdánlivá poddajnlivost taveného skla je připomínkou křehkosti lidského bytí, které ztrácí svou pružnost ve chvíli, kdy je podchlazeno. Kdy přichází o “teplotu” lidské emoce. Lásky. Upřímnosti. Radosti. Svobody. Kdy je nahrazena kalkulem a kupeckými počty, ošklivostí, tupostí, kýčem, omezeností, závistí, kontrolou a zneužitím.
Tedy energetickým polem, ve kterém právě žijeme.
Sklárna je naší lekcí, že proporce mezi křehkostí lidského bytí a jeho tvárností je nedotknutelná, posvátná.
Foukané kusy skla se zde stávají alchymistickými baňkami, věšteckými koulemi, ve kterých můžeme zahlédnout hrůzu budoucnosti bez krásy, bez tepla, bez svobody, bez radosti.
Jsou křehkými nádobami na duši této země, které ve stejné chvíli zrcadlí okolní svět.
Ukazují, že vnitřek nemůže oddělit od vnějšku, svou duši od svého těla, své bytí od svobody.
V tomto klášteru víry v krásu, která spasí tento svět nacházíme jednu z posledních bašt šípkovsko-havlovské “Země české,” země hrdých pracantů, poctivého kumštu, občanské pospolitosti, přátelství, profesionality a rovnosti.
Se smutkem vidím v těch skleněných baňkách zrcadlit kraj, odkud stát dravých, tupých či povolných úředníků, zapojených do neprodyšné sítě národní, regionální, krajské a místní správy, systematicky, plošně a čím dál agresivněji, vypuzuje z této země talent a samostatnost. I s jejich křehkými nádobami – mladými talentovanými Čechy.
Jak je vyhání za pásy montoven, před monitory blikajících předepsanými tabulkami, nebo za pulty zahraničních řetězců prodávat cizí šmejdy.
Do měst, nebo za hranice. Zase. Jako za Bořka.
Vidím v nich zrcadlit se ty tisíce razítek, kontrol, pokut, šikany a nařízení, kterými zaměstnanci státu dlouhodobě a zcela vědomě likvidují v této zemi tradici, podnikavost, sny, řemeslo. Duch tohoto místa, duch země. A nahrazují je plytkou rétorikou kariérních agentů politické lži a sebelži.
Vypuzují kulturu, umění, dusí osobnostní rozvoj, znesvěcují ušlechtilost, rozeštvávají komunitní život, občanskou společnost. Aniž je mají čím nahradit. Zničí a utečou. Nakradou a nevědí jak dál.
Co ještě vidím skrze české křišťálové sklo, čočku, která je rozhraním mezi krásou a tupou nudou, prostředností, banalitou každodennosti této země, která užírá duši a vhání čím dál více lidí do zapomnění psychofarmak?
Vidím, jak v našich regionech už není možné nic:
- není možné otevřít ústav pro postižené
- není možné se pomodlit v domácí modlitebně, protože je v rozporu se “zkolaudovaným způsobem užívání objektu” a nic jiného než “rodinný domek” v našich vesnicích úředníci nedovolí,
- není možné otevřít nebo udržet kavárnu, či v ní pronajmout pokoj pro hosty,
Není zde možné pro Polské a Německé sousedy udělat zastávku Svatojakubské cesty, opravit německou továrnu, není možné si otevřít firmu na cokoli, ale ani uspořádat festival literatury, provozovat Divadlo Komedie.
Prostě stát zadusí, cokoli si vzpomenete. Cokoli má smysl a skutečnou cenu. A předá – ručku vedle ručky – predátorům, sám sobě. Kolaboranti zaklínadla “já za to nemůžu,” kteří si podávají ruce od dveří stovek úřadů, ve kterých se jako navzájem neznají, ačkoli jsou členy jediného pobratimství, pobratimství ošklivosti.
Jako v Rusku, tato země je pro lidi, kterým stačí konzum, hypotéka na místo pro postel, gauč a lednici za desetinásobek jejich reálné ceny, napojené na zdaněnou a dále zdanitelnou energii, elektřinu, vodu, plyn, denaturalizované jídlo a rozmlácenou silnici, která nikam nevede.
Země, kde investice 6 milionů korun do úkrytu před touto zemí, nemá reálnou návratnost ani v místním trhu, ani v demografii, ani v infrastruktuře, natož v její politice podnikání jako práva, zakotveného v Listině. Kde se se emituje oběživo a intervenuje do jeho hodnoty tak, až nemá žádnou cenu. Až není kryté žádnou prací.
Žádnou pořádnou prací.
Ještě že se toho ten Bořek nedožil, říkám si v duchu, když vidím jak se jeho duch odráží v těch foukaných baňkách skla. I s jeho vrstevníky, přáteli, kteří za svůj talent, za svou vizi této země, zaplatili daň nejvyšší. Z dechu našich sklářů vidím v odrazech jeho lustrů a skla v těch živých baňkách zrcadlit se ducha Třísky, Formana, Havla, jak ve věčnosti pijí z Bořkových bohatýrských pohárů života věčného.
Tak na zdraví, pánové.
A díky, že nad námi bdíte, že jste nezapomněli, stejně jako my nikdy nezapomeneme na vás. I kdyby se posrali. Protože dokud se fouká, ještě se neumřelo.
P.S. S ředitelem sklárny dnes Ajeto-Lasvit, s Davidem Ševčíkem, uděláme rozhovor hned zkraje příštího roku. Zatím pozdravil projekt Úřadujem a předal krásné vánoční sklo.
Nebude to rozhovor, jako známe ty nakašírované vějičky z bezzubého mainstreamu našich regionálních deníků, rozdělených a koupených za peníze, které měly patřit nám. Které jsme si měli vydělat svou poctivou prací, na poctivé půdě, v poctivé zemi s poctivým právem. Svými myšlenkami, nápady, dovedností, svou potřebou sdílet je se svými sousedy, s jinými Čechy
Bude to rozhovor o tom, zda se zaměstnanci této sklárny identifikují s tímto státem. Jak se v něm cítí. Jak se identifikují s českými poslanci, senátory, ministry, krajskými hejtmany, s krajskými a místními úředníky a jejich prací. S jejich výsledky, jejich výkonem, produktivitou práce.
O tom, zda jsou čeští úředníci a aparátčíci vítáni zaměstnanci firem, kterými se tento stát chlubí jako “svými”. Zda jsou zaměstnanci státu vítání v našich projektech, v našich domovech. Nebo zda už zase, jako za Hitlera nebo jako za Gottwalda: „lezou tam, kde je nikdo nečeká ani nezve, kde nemají co dělat.“
O tom, kolik firem už nepustilo do svých dveří politika, úředníka a nebo vyhodilo prezidenta této země.
A jak se do nich vlamují silou a proti naší vůli.
Nezvaní, trpění, zneužívající své moci a našich daní.
Tož tak. Ať světlo a teplo a krása z této sklárny, zahřejí i váš štědrovečerní stůl.
ŠD
Sdíleno se souhlasem autorky Šárky Dittrichové.
To je šikovných zaměstnanců…a těch povinných odvodů
