Digitální stát aneb… databáze, registry, mapy.
Slouží nebo je to jen další špatný vtip?
Nedívejte se na značku svého vozu. Nemáte, i když máte. Ministerstvo dopravy tvrdí, že platnou technickou kontrolu má pouze 1 % vozidel v ČR. A tuto informaci posílá pravidelně Evropské komisi.
Jak je to možné?
Připravujeme pro vás takový seriál. Pro vás i pro nás. Není ani malý, ani velký, ani moc tématický, za to je důležitý. Je to jedna z otázek, jak je vlastně spravován současný stát. Že to pořád tak nejde. Že jsme po 30 letech stále na začátku a všichni brečí.
S kým vůbec komunikujeme, když přijdeme na úřad, vstoupíme do lékařské ordinace, na policejní služebnu, na státní zastupitelství, na stavební úřad.
- Je to člověk?
- Je to školení?
- Je to úřední nařízení?
- Je to paragraf?
- Je to algoritmus?
- Je to… databáze?
Máme v plánu se zamyslet nad takovou anketou, která by pokryla naše a vaše zkušenosti z kontaktu se státem.
Zamyslet se nad tím, jak dlouho bude trvat, než bude státní zaměstnanec nahrazen aplikací, algoritmem, robotem, kioskem nebo něčím…něčím funkčním.
Jednak robotizace se nevyhne ani úředníkům a pak je zde naše zkušenost.
A ta nám říká, že i kdyby měl být státní zaměstnanec doma na placené dovolené a platili bychom mu výplaty, dávky a daně, vyšlo by to tento stát levněji, než to, co dělají mnozí jeho zaměstnanci s touto zemí nyní.
Nemůžeme tu anketu sestavit dřív, než pochopíme, o co se stát vůbec pokouší. Jakými nástroji.
A právě v tomto malém seriálu budeme sledovat jeden z nich.
Databáze.
Databáze, registry, statistiky, interaktivní portály vnímáme tak, že to má být moderní nástroj státní správy, který :
- z jakéhokoli místa v republice umožní občanovi zorientovat se v dané vrstvě státní správy tak, aby mu byla srozumitelná a poskytla mu informace nutné k jeho rozhodování.
- aby měl v “digitálním státě” zaručen “rovnovážný přístup k informacím.” To znamená, aby se s informacemi, které používá stát jako nástroj regulací, nekupčilo. Ze strany zaměstnanců státu.
- zavazuje, že v jednom místě republiky budou jeho záležitosti zúřadovány stejně, jako na druhém konci země.
- zaručuje, že legislativa platí plošně, kontinuálně a závazně, není závislá na úředníkovi, ani na výsledku voleb a ani na tom, zda řešíte mateřskou nebo imigrační povolení.
- garantuje, že je informačně vykryt výstup každého jednoho segmentu státní správy a transparentně je občanem kontrolovatelná.
Nevnímáme databáze jako samospásné, ani jako špatné, chceme je v první řadě vůbec poznat a pochopit je.
Není databáze jako databáze
Jako dobrý vzor moderní státní digitální správy může sloužit veřejný registr půdy a katastrální mapa.
Každý si může zadat políčko a zjistit komu patří, jaké jsou převládající povětrnostní vlivy, nadmořská výška…
Stálo to ovšem stovky milionů. Od doby Josefa II. a zrušení nevolnictví nebyla katastrální mapa pořádně byrokraticky zpracována, na té rakousko- uherské své udělal odsun, komunisté, restituce atd.
Přišla v podstatě s politizací dat. Dotace na daný pozemek, členění územních celků podle politiky NUTS – tedy jakýchsi demografických celků státní správy, podle kterých by měly být jednotlivé regiony srovnatelné dle životní úrovně. Takže hodně práce, hodně vrstev.
A tam už jsou databáze cinknuté. Tváří se objektivně, ale pokud zůstaneme u databází půdy, tak ve skutečnosti jsou jakýmsi fíkovým listem prakticky nejmasivnější defraudace veřejných prostředků a zdrojů od vzniku tohoto státu, která se skrývá za pěnou stovek tisíc zagregovaných minidat.
Databáze SZIF, LPIS.
V těchto systémech si najdete nejen už dané pole, ale v jakém zemědělském managementu je zařazené (orná půdy, trvalý travní porost, Natura 2000…) a nakonec kdo na něj bere jaké dotace a za co. Je to jedna z nejsofistikovanějších databází v ČR, protože politika EU je taková, že prakticky půlka rozpočtu jde na venkov a na udržitelné zemědělství. A tyto databáze vznikly z jejího podnětu a metodiky.
Ovšem dnes již víme, že byť technicky na úrovni, databáze slouží ve svém důsledku pravému opaku, než měly a mají sloužit ty dotace které jsou v nich kvantifikovány.
SZIF je sice zdánlivě objektivně, počítačově netečně, a jakoby korektně, sbírá, třídí a zobrazuje data a rozesílá peníze, ovšem technikálie zaměňuje za smysl a výsledek práce úřadu Státního zemědělského intervenčního fondu. Jehož faktický výsledek je jednou z momentálně těžko prožívaných tryzní této země. Taková databáze funguje podle rčení: „operace se povedla, pacient nepřežil„. Ostatně z nemocnic vycházejí také pozoruhodná data.
Databáze daňového džihádu
Pak jsou databáze, které by byly lepší kdyby nebyly vůbec. To jsou databáze daňové. Databáze, jejichž vlákna nás omotávají jako pavučiny, které fungují na hranici zneužití v nich obsažených dat.
Data, která poskytuje občan státu a poskytovat je musí.
Například stát se dušoval, že nebude zneužívat informace z EET. Kromě toho, že naprosto nevěříme tomu, že se jimi neprobírají majoritní producenti potravin a nepřemýšlejí, jak dostat do státem nejprve zničených a poté dotovaných malých provozoven svoje lidi a svoje zboží, tak už se samozřejmě dostaly ven ze svého úřadu..
Tento týden vyšlo najevo, že data z EET sdílí jednotlivé odbory finančních úřadů. To znamená, že úředníci, kteří mají na starosti daně z nemovitostí, si prohlížejí databáze EET a říkají si: “hele on tam má v baráčku nepřihlášenou provozovnu a paňmáma tam žehlí košile, ale daň platí jen z rodinného domku.”
Tak to jsou nástroje kontroly, represe zneužívání.
A pak je širší pohled na databáze – z hlediska informační konkurence státu.
Tuto otázku například otevřela Greta Thunberg, kterou politici pořád posílají do školy, ale ona jaksi stojí na náměstí s tím svým otazníkem: „co bych tam dělala?“
Vždyť se tam vůbec nedozvím to, co potřebuji vědět. A naopak. To co potřebuji vědět se dozvím mimo školu, na netu.
Nemusíme být zrovna klimatičtí aktivisté. Podle výzkumů je dnes na internetu 98% veškerého lidského poznání a pamětí. Vyhledáte si jak léčit svou boreliozu stejně, jako jaká jsou vyjmenovaná slova po P.
V tomto ohledu stát nemá mnoho co nabídnout, ale odmítá opustit svou informační dominanci na “trhu” naší mysli.
Proto vytváří databáze, registry, statistiky, aby nad naší myslí vítězil kontumačně. Množstevní převahou. Ale platí, že stotisíckrát zopakovaná banalita, je jenom jediná banalita. A když tuto banalitu vynásobíte stovkou tisíc databází, máte pořád jednu jednotku a tou je banalita.
Ze samotné podstaty vzniku databází jsou tyto výstupy státu zoufale pomalé, nabubřelé, marketingově nakašírované. Informační výstupy státu nejsou zajímavé, ani užitečné, především nejsou autentické. Od toho jsou na jedné straně emočně spontánní sociální sítě a internet a na druhé straně zde pracuje veličina času. Čas podtrhne nohy validitě každé tabulky ve chvíli, kdy je položená na stůl.
A zde je další problém: přestože to “stát” ví, jinak než databázemi a tabulkami nedokáže hovořit ani s námi, ani uvnitř vlastních struktur.
Takže obecně to vypadá, že databáze, statistiky a registry jsou spíše otázkou kontroly, než služby. A co je horší, s pomocí databází se vytváří informační pole. Hranice toho:
- Co máme vědět.
- Co smíme vědět.
- Co je jako pravda.
To jsou ty školní osnovy, to je jedno informační ohraničení, takové informační penzum, kdy učitelé učí právě podle databází, podle tabulek. A pak nás z druhé strany odkrojují od informací, které potřebujeme vědět a to rychle a hodně rychle. Jenže ty se jim nehodí do toho pomalého krámu.
A tak vzniká taková informační křižovatka, informační zauzlení. Stát do nás horem dolem tlačí informační brak z databází a statistik, které jsou banalitou, takovou hladovou zdí pro desítky tisíc úředníků, kteří pracují pro známý fakt, že každý si spočítá to, co chce.
A takto se dostáváme k tomu, že stát nám se svými databázemi stojí ve výhledu na pravdu. Brání nám se rozvíjet.
Zde hledejme důvody věčných útoků států na internet, politika Fakenews. Politiku mediálního mainstreamu, který to táhne se systémem a uráží každého, kdo vykročí směrem do volného informačního prostoru.
Jenomže pokud je všechno uzavřeno, všechno je jasné, pokud je nám popíráno právo hledat, chybovat, je nám upíráno právo se učit, tak stagnujeme.
A každá stagnace znamená pád.
A nejlepším nástrojem stagnace, jsou právě databáze.
- Mohou fungovat jedině jako uzavřený okruh.
- Mohou z nich vycházet naprosté nesmysly.
- Mohou fungovat jako nástroj manipulace.
Tak a teď se na jednu takovou databázi podívejme naší optikou.
Ministerstvo dopravy České republiky
Vybrali jsme si na začátek jednu, která se vám bude líbit – týká se nás všech.
Je tady statistika provedených technických kontrol na automobilech, která je součástí Hodnotící zprávy pro Evropskou komisi.
To víme co je, to je taková ta červená známka na espézetce, jestli auto má odpovídající stav, aby se mohlo pohybovat po silnicích.
A jedna z databází a statistik, kterou sdílí členské státy Unie se týká počtu provedených technických kontrol za dvouleté období.
Kolik taková databáze stojí? Nevím, ale u nás určitě hodně. Data ze stanic technické kontroly se shromažďují z Policie ČR a zpracovává je Ministerstvo dopravy.
Nás zajímá za co stojí ty Hodnotící zprávy Evropské komisi.
Podle odpovědi ředitele Odboru komunikace Ministerstva dopravy, kterou jsme obdrželi 29.10.2019 bylo v letech 2017 – 2018 provedeno na území České republiky 93 398 technických kontrol. A toto je informace, kterou ministerstvo odeslalo do Evropské komise.
Ti si musí myslet, že tady jezdíme na kolech.
Jaká je realita? V České republice je registrováno zhruba 8.000.000 vozidel všech kategorií, která podléhají pravidelným technickým kontrolám. V roce 2017 bylo provedeno 3.961.989 a v roce 2018 to bylo 4.054.528 technických kontrol. Což je 86 x více než údaj pro Evropskou komisi.
Čísla máme rádi, pojďme si rozebrat nesmyslný report Ministerstva dopravy
| Počet provedených TK dle Ministerstva / rok | 46.669 |
| Počet Stanic technické kontroly v ČR | 370 |
| Průměrný roční počet vozidel na jednu stanici TK | 126 |
| Počet pracovních dnů v roce | 250 |
Z hodnot naservírovaných Ministerstvem dopravy jasně vyplývá, že Stanice technické kontroly má „kšeft“ jednou za dva dny. Vyplatí se jim takové podnikání ještě vůbec? Tolik potřebných prostorů, zařízení, školení, zaměstnanců, a jen jedno auto za dva dny??
Ukazuje se, že databáze sice mají nahradit omylný lidský faktor úředníků, ale jejich hlavním problém je, že úředníci je vytvářejí. A ještě větší problém je, že se tato zkomprimovaná data dostávají úředníkům do rukou. Do rukou státu.
Protože dříve měl svůj svazek jen ten, kdo vyčníval. Dnes už jej máme všichni. Všichni jsme vedeni v nějaké kolonce nějakého databázového systému, o kterém nic nevíme, ale které když se propojí, tak stát ví vše o nás. Když víme, komu se dostávají do rukou, tak současně víme, čemu slouží. A to je důvod k obavám.
Proto se tomuto tématu budeme věnovat dále.
