0
sdílej

Rudý Greenfield, část 1/2

Ve čtvrtek vyšel článek o novém českém rekordu. Máme být na co pyšní.

Ze 156 místa v délce vyřizování stavebního povolení na světě, jsme klesli o další příčku, na krásné místo č. 157. Trůníme mezi Moldávii a Hondurasem. Světová banka vyhodnotila, že povolování staveb v Česku je tak složitý proces, že v něm naše země pravidelně poráží drtivou většinu států světa včetně těch méně rozvinutých.

Proč světová banka? Protože čas jsou peníze.

Průměrná délka vyřízení stavebního povolení v ČR našim úředníkům trvá 246 dní. Skutečně?

Zlatý voči.

Možná u rodinných domků, projektovaných na 30 krát 30 metrech čtverečních na místě bývalého pole, kam obec zavedla “sítě” a za kabel s elektřinou chce tři miliony. A další 3 miliony na platy úředníků, kteří projednávají roky územní plán. Územní plán jenž nemá cenu ani toho papíru, na kterém je zakreslený.

V této zemi neplatí nic.

Ani těch úděsných 246 dní průměrného stavebního řízení, ani ty územní plány. Dokonce neplatí ani fakta, vědecké akreditované posudky, neplatí vládní politika ministerstev, neplatí schválené vládní strategie, neplatí programová prohlášení, výsledky práce akčních týmů. Nic.

Na naše úředníky neplatí opravné prostředky, neplatí domluvy, neplatí urgence, neplatí výtky a napomenutí. Platí zvykové právo a zákon smečky.

Česká razítka jsou hojně smáčená v polštářcích napuštěných nejen nekompetencí a švejkováním, ale jedem závisti, vendety a právem první noci. 

Probereme si dnes českou trýzeň stavebních řízení na politice greenfieldů. Stavby na zelených polích.  Joint venture.

O průmyslových zonách vystavěných na zelených polích se dnes ústní tradicí vyprávějí báje a patří k mytologii českých dějin.

90. léta

Nemáme nic. Zbořené vybrakované továrny, miliardy dluhu na zdevastovaném majetku.

Socialistický ekonomický systém byl z podstaty průběžný a Státní banka československá „schodek ani přebytek“ nepřipouštěla. Pokud bychom to vzali čistě účetně, schodek rozpočtu k datu rozdělení Československa činil za českou část 164 miliardy, což bylo 17 % HDP. Dnešní důchodci si tedy naspořili každý minus 70 tisíc korun. Ovšem vnitřní dluh socialistického Česka můžeme pouze odhadovat. Bude se pohybovat v tisících miliard.

Pro srovnání si řekněme, že bankovní socialismus nás stál 500 miliard a že každý Čech vstupuje do nové éry se 70 tisícovým dluhem.

Kvalifikace, zdravotní stav a morálka pracovní síly tragédie, produktivita práce děs, s rozpadem RVHP končí odbyt i toho mála, co šlo ještě v původních továrnách vyrobit a prodat.

Potřebujeme investovat, renovovat.

Padají banky, nemáme investory, nemáme kvalifikovanou pracovní sílu.

Nemáme lidi, kteří by uměli podnikat.

Zemědělství padá během prvních dvou let, první vlna divoké privatizace jej následuje.

Přicházejí Klausovy balíčky úsporných opatření, které smetou ze stolu divoké rodinné podnikání v 90. letech, které mělo leckdy parametry vekslu, než standardních služeb a produkce.

Místní trh neexistuje, obchod probíhá v rámci centralizovaných Jednot, které odmítají nakoupit od místních pekařů a nevejde se do nich víc, než 3 bedny rohlíků a jedno zelinářské auto s bramborami a zelím. Vánoční káď s kapry už stojí před “obchody,” které jsou fakticky šedivými pěstmi na oko tradiční venkovské architektury.

Za dveřmi je  zahraniční kapitál, ale nedokázali jsme jej zprocesovat formou Joint Venture. Průmysl byl  “morálně zastaralý”,  majetek vybydlený a obchodně zdegradovaný, ale v divoké privatizaci 90. let majetkově a právně tak neprůhledný, že se začalo investovat formou “greenfield.”

Na zelených polích.

A začalo se stavět. Jako o život. Jako o závod. Čas jsou přeci peníze.

Do té doby ladem ležící louky a pole po Plemenářském podniku Liberec a Státním statku Liberec v Doubí u Liberce se stávají nejlukrativnějšími pozemky Libereckého kraje.

Na kusech zdejšího pole se ukazují české dějiny v kostce. Při leteckém pohledu na toto území je možné ilustrovat, jaké procesy provázely budování kapitalismu v českých zemích. Výhodné startovací čáry pro bývalé komunisty a aparátčíky, cinknuté operace s restitučními nároky a pozemkovými úřady, žoviální tlačenky na všemožných úřadech.

Za divoké vlády ODS šla jakákoli konsensuální občanská logika územního plánování a rozvoje Liberce, jako moderního města 21. století, stranou. 

Domluva s aparátčíky byla nemožná, mladá občanská sdružení a projekty ještě neexistovaly, civilizovaná agenda regionální rozvoje přišla až později, a tak nastoupila rujná kapitalistická politika urvi co urvi.

ČSSD

Když už toho bylo moc, ovládla radnici svatouškovská ČSSD, která deklarovala svou agendu vrážením klínů do nákladně rozjetého vlaku. 

Za Kittnerem zbylo pozoruhodné urbanistické zmatení a “monstr” akce Mistrovství světa v lyžování, které za sebou dodnes táhne chvost dluhů slušným podnikatelům a trpné národní tahanice o vracení dotací

zdroj – hlidacipes.org

Za primátorkou ČSSD Rosenbergovou zbyly donekonečna odkládané investiční akce, které podložily kámen pod volební billboardy ANO a jeho “my makáme.” 

Ve skutečnosti v době triumfu ANO už “samospráva” běžela podle centralizovaných šablon rozpočtových a byrokratických nástrojů státu, které Babiš výstižně shrnul slovy: “Černošice ať hrabají sníh” a nepletou se mi pod nohy.

Investiční dotace skončily. Regionální a přeshraniční rozvoj jsme dodnes nedokázali nastartovat, politika a práce obcí a měst se soustředila na fangličkování “měkkých dotací” unie a šikanu nebohých živnostníků. 

Její symptomy známe. Už jen paběrkujeme. A to paběrkování je oblepené  byrokratickou agendou, která mnohanásobně překračuje schvalovací procedury spojené s výstavbou průmyslových zón a obchodních center.

Zákaz podnikatelských aktivit

V nově otevřené liberecké knihovně se na stolech objevily nápisy “zákaz doučování a jiných podnikatelských aktivit”.

Nejsmutnější Starbucks na světě

Když minulý měsíc například otevřel ve Fórum Starbucks, tak v kavárně nesmí svým klientům nabídnout svá ikonická křesla, ani goglén na zdi. Jako jediná česká kavárna této značky. 

Z důvodu agendy “požární ochrany.” V kavárně, obklopené hračkářstvím nacpaným hořlavými plasty a z druhé strany outdoorovým obchodem, ve kterém když chytne jedna karimatka, tak vybouchne celé patro.

A takto se rozjezd rodinných českých podnikatelských projektů stal sériově zapojenou tryznou jedné byrokratické idiocie za druhou, a cesta ke stavebnímu povolení je jednou z jeho křížových cest.

Platí, že kdo v Liberci nepostavil a neotevřel byznys do konce milénia, stal se “žrádýlkem” úřednické stonožky, jejíž nožky nám dupají na nervy v rytmu častušek a budovatelských písní.

Bez ohledu na výsledky voleb, cíl byl jednoduchý a pro všechny stejný – výhodně získané pozemky co nejlépe zhodnotit.

Některé postavy tohoto frontálního útoku na životní prostředí, kvalifikovanou pracovní sílu, národní trh a vkus, mají přesah do hlubokého socialismu, jiné vídáme na týchž úřadech dodnes. Faktem je, že všechny úřady dokořán otevřely dveře zahraničním montovnám a obchodním řetězcům.

Tehdejší investiční pobídky státu byly 500 tisíc Kč na vytvoření pracovního místa a i mnohaleté odpuštění placení daní. Ostravští studenti spočítali, že tehdejší investice státu do jednoho,  prakticky nekvalifikovaného pracovního místa, vyšplhala až na 1,5 milionu korun.

Takto v Liberci vyrostla na 143 ha podhorských luk Průmyslová zóna Jih a obchodní zóna v okolí OC Nisa. Zahraniční vlastníci z podhorských luk ukousli 86 % z veškeré zastavěné plochy.

Téměř 30 hektarů plechových střech, které zesilují sluneční záření v době sucha jako zrcadla.

Tisíce pracovních míst pro Chaplinovu Moderní dobu.

Pokud budeme hovořit o obchodních centrech, připomeňme si historii a důvod rozvoje investic na zelených polích na historii pražského OD Kotva.

Privatizační fond Trend je v kostce historií vytunelovaných a zkrachovalých privatizačních fondů, vzájemné zrady jednotlivých partnerů, státem saturovaných miliardových dluhů pochybných bankovních operací, mezinárodních arbitrážích a desítek let soudních sporů, které v tomto případě ukončila až Klausova amnestie.

V Liberci má podobný osud OD Ještěd,  který v 70. letech architekt Hubáček ctižádostivě rozvrhl na dvě samostatné budovy s průhledem na vlastní rozhlednu, s kongeniálním designem pražského DBK a s ambicí OD Kotva.

Z provozních důvodů byl OD Ještěd nedomyšlený stejně, jako hotel na kopci. Dvě na sobě nezávislé budovy, jejichž vytápění v chladném Liberci v dobách  komunismu nikoho nezajímalo, protože Priory sloužily jako “výstavní síně socialismu“. Eskalátory nechávaly poslední patro prázdné, kdo pamatuje patro s nábytkem, nebyla tam ani noha. Ani když dole v potravinách dávali KUŘE ZADARMO. Investice, která se nevyplácela a navíc v Doubí  začal na přelomu milénia růst dravý konkurent.

O obchodních zónách a polích se vedou dnes již báje. Je to novodobá mytologie českých dějin.

Developerské úsilí výstavby obchodních center na zelené ploše se podobalo válečnému dobývání území. Například válka mezi obchodním řetězcem Carefour a Tesco vedla ke snížení počtu týdnů nutných na výstavbu hypermarketu na neuvěřitelných 25 týdnů od prvního kopnutí do země. Seznamy opening programů nosili zaměstnanci řetězců vyšité na pracovních uniformách jako bitevní plán.

Manažeři obchodního řetězce Tesco, odpovědní za výstavbu, běžně mluvili o tom, že cena administrativního kolečka k zahájení stavby je 1 milion korun. V Plzni si o ně říkali bez skrupulí. Na Slovensku, například na Bratislavské Petržalce, naproti sobě doslova přes ulici, ve stejném měsíci otevřel hypermarket Carefour a Tesco. Oba s 6 tisíci metrů čtverečních prodejní plochy. Nejinak tomu bylo v Hradci Králové.

Ale prvenství drží Liberec.

Liberec je doslova zabetonován obchodními centry. Na 1 obyvatele připadá 1,4 metru čtvereční obchodu, a to je nejvíce nejen v ČR, ale i ve střední Evropě (v největších evropských městech je na jednoho obyvatele cca. 0,4 m2).

www.ocplazaliberec.cz

Kromě útoku na naše peněženky konzumním brakem, zničené životní prostředí, se jedná o frontální útok na dobrý vkus. Liberci vévodí všemi barvami hýřící pomník ultradevadesátkám – Babylon, který soupeří s dalším libereckým klenotem a darem jeho politiků a úředníků z vyhřátých kanceláří – “Nákupní galerií Plaza“.

Její střeše vévodí brontosaurus, který zřejmě z čisté hrůzy uplaval z panoptikálního aquaparku, výplodu chorého mozku, kde na dětské smysly útočí obrazová parafráze pražského Mánesova orloje a hned vedle ilustrace z Verneovky.

Ale nejnenasytnějším z devítihlavých draků je OC Nisa.

Jednou větou 50.000 m2 celkové prodejní plochy, 1800 parkovacích míst převážně v krytém stání. Více jak 130 obchodních jednotek. 

Při pohledu na výsledek by se Hubáček obracel v hrobě. Architektura interiéru měla údajně odrážet slavné období funkcionalismu v Liberci, kterému prý “vévodila architektura oblých tvarů” a tmavého dřeva.

V konečném výsledku hledíme na  ostré hrany obrovských slepých ploch fasád, místy diskrétně zakrytých jakousi zvětšeninou pletiva do králíkáren. Uvnitř pak zní kakofonie postmoderních prvků litého skla, přes které padá voda a na které plynule navazuje zlatým plechem pobitý mnohohran s ergonometrií verneovské zlaté lodi. Zřejmě další pozůstatek epidemie babylonského zmatení jazyků. Zlatá loďka uvnitř skrývá lehárovsky rudé sametové polstrování rakouské kavárny Meinl. Útok konzumního braku na peněženky a obrazový smog uzavírá čínsko-vietnamský food court, který je dozadu otočeným kormidlem současných dietických směrů.

A uprostřed tohoto znesvěcení zůstalo půl hektaru díry do země, bývalé těžebny cihlářské hlíny, sevřené mezi dvě nejvytíženější komunikace – místní autostrádu a průjezd kolem tohoto největšího obchodního centra v kraji. Po dvě dekády trvajícím kobercovém náletu na stovky hektarů zeleně a zemědělské půdy pod Ještědem, zbyl pro “velké developery” naprosto nezajímavý pozemek, zarostlý třímetrovým býlím, přímo vedle třípatrového hektarového betonového parkoviště.

Jediný stavební pozemek, který byl vždy určen podnikání.

A o tento půl hektar, mezi 50 tisíci metry čtverečními obchodního obra, který prodává zahraniční zboží, pod 30 hektary střech průmyslové zóny zahraničních montoven vystavěných/povolených na bývalých loukách a polích, nyní Krajský úřad Libereckého kraje vede boj na život a na smrt, s českou rodinou. Liberečtí krajští úředníci rozpoutali svatou válku o “naši přírodu” se zřejmě s jediným podnikatelským záměrem, který naplňuje programovou a vládní politiku této země.

Řízení, které převrací vzhůru nohama územní plány, ochranu investic, start-upy a politiku Ministerstva pro místní rozvoj vedeme s libereckými úřady čtvrtým rokem. Fanatický boj úřednických jezuitů za půl hektaru bývalé cihelny, kterou obtéká frekventovaná pozemní komunikace a volně navazující autostráda, posouvá statistiky délky stavebního povolení o další příčku mezi rozvojové země.

Ovšem v represi a šikaně a úřednické idiocii tohoto řízení, nás klade na roveň Číny nebo Venezuely.

Uvědomují si to ti úředníci? Uvědomují si, že se chovají jako Rudé gardy, jako husákovské národní výbory? Že zase znárodňují to, co jim nepatří? Že nám zase stojí na kyslíku?

Já nevím. Podívejte se a posuďte sami co vzkazuje odboru RNDr. Lauermannové (tato profesní úřednice byla u povolení tohoto obchodního centra a nyní 18 měsíců brání pilířek na elekřinu o rozměru 20 x 30 cm) Ministerstvo pro místní rozvoj. Čtyřikrát prohrát na MMR, to se paní doktorce vskutku zadařilo.

Byly ty domluvy ministerstev libereckým úředníkům k něčemu? Jsou vzdělatelní, vyškolitelní, zvladatelní? Nesou právní a hmotnou odpovědnost za své produkty a výsledky?

Nevím. Nekomunikují. Buďto rovnou střílí, nebo jsou uražení.

Zde máme jeden případ typického jednání krajského a městského zastupitele. Zezadu, s dýkou za zády, slídí za naším projektem. Přes tři facebookové profily, pod statusem, který je vyhrazen pietě za dvě děti právě zesnulé při tragické nehodě, v textu, který se snaží být nápomocný pozůstalým a nabádá diskrétnosti, nesouvisle syčí svou lež, své zmatení, svou podlost, své urážky.

Pan Baxa. Nikdy této zemi nic vlastního nepřinesl, nevymyslel ani nezrealizoval žádný projekt – dle dostupných zdrojů. Nevytvořil žádné pracovní místo, nepostavil žádnou firmu. Žije z našich peněz a práce, vede akademické a politické řeči, odvislé od reality běžných poplatníků. Uděluje hraběcí rady, za jejichž konsekvence nenese odpovědnost.

Připomeneme tentokrát panu Baxovi několik faktů základních etických normativů evropského úředníka, který by měl být i pro politiky:

  1. buďto si o daném tématu, který se rozhodl komentovat něco nastuduje a uvede své urážky a křivá nařčení do souladu s platnou legislativou a politikou této země
  2. nebo laskavě začne pro tutu zemi a její životní prostředí něco konkrétního dělat. Něco, co za ním bude vidět.

Neexistující čolky, podříznutá a ukradená mraveniště, všudepřítomné motýle a přírodní parky, máme snad konečně šťastně za sebou. Libereckým horlivým ekologům připomeneme jejich křižácké nadšení za “naši přírodu” v kauze kompostérů.

S otázkou po povolení nové komunikace do ještědského hvozdu od spodního parkoviště, kácení Ještědu Babišovým Unilesem pod pláštíkem kůrovce a další holoseč 7 hektarů těžce zkoušeného lesního porostu pro výstavbu další zbrusu nové sjezdovky.

A požádáme pana Baxu, aby nám přinesl konkrétní informaci o tom, kdo z jeho kolegů, za které se tak bije, toto vše povolil a kdo za to nese odpovědnost.

Ať začne s něčím jednoduchým. Třeba s tím skoro milionem a půl za ty předražené kompostéry, panem náměstkem a paní vedoucí odboru ekologie a veřejného nepořádku. Má ho hned vedle.

V příštím týdnu si tento Rudý greenfield ve zkratce dokončíme ve druhém dílu.

A pak si povíme něco o brownfieldech. Jiné formě pokrytectví a šikany v praxi českého politicko-úřednického klanu.

Může se ti také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

RSS